Jan Krajník

I přes všechny strasti a radosti se mé studium v zahraničí blíží ke zdárnému konci. Je to ale konec, který bych si ani ve svých nejdivočejších snech nedokázal představit. Kde začít? Nejspíš asi tím, že toto období je těžké asi pro každého z nás, a že můj příběh v posledních pár měsících asi moc nevybočuje od toho, co prožívají ostatní studenti. Moje vyprávění je tak jenom jedním z dalších příběhů. Pro mě osobně byl závěr posledního ročníku ve znamení protikladů.

Troufnu si říci, že jste nevěděli, že kavárna Starbucks nabízí filtrované kafe s doplněním zdarma. A co víc, v případě že prodali všechno filtrované kafe, nabídnou vám Americano za stejnou cenu! Toto zjištění mě neskutečně překvapilo, obzvlášť když vezmeme v potaz, že zmiňovaný bezedný šálek kávy stojí v průměru o celou libru méně než kdekoliv jinde na univerzitě.

Tohle je můj čtvrtý rok v Aberdeenu, čtvrtý podzim, čtvrté ubytování, čtvrté předvánoční zkouškové. Nedokázal jsem si nikdy představit, že tohle řeknu, ale pomalu si na život tady zvykám. Nějakým, pro mě záhadným a nevysvětlitelným způsobem, jsem se dostal do bodu, kdy mi už Aberdeen jednoduše nevadí. Stále to není domov, ale už mě toto místo neovlivňuje natolik jako dříve, což mě dovedlo k jedné zajímavé myšlence. Možná Aberdeen nikdy tak zlý nebyl.

Připadá mi zajímavé, nakolik se moje názory na blogové příspěvky mění v průběhu akademického roku. V listopadu a únoru se většinou nacházím v rozpoložení, které je převážně negativní a ovládané stresem z blížících se zkoušek. Není se asi potom čemu divit, že moje příspěvky, které mají být zaměřené na můj osobní a studijní život tuto náladu odrážejí. Červnové příspěvky jsou naprostým opakem. Jsou většinou nadmíru pozitivní a předesílají změnu k lepšímu. Mám je raději, jelikož mi dovolují ohlédnout se za sebou s podstatně jasnější myslí. Je to vlastně logické, lidé se raději chlubí svými úspěchy než neúspěchy a pro mě je každý ukončený ročník požehnáním.

Poslední dobou se nacházím v situaci, kdy těžko hledám slova pro moje onlajnové příspěvky. Časy kdy jsem byl ještě nadšený student prvního ročníku už jsou dávno pryč. Upřímně nevěřím tomu, že se v mém životě děje něco, co by stálo za zmínku. To ale ještě neznamená, že vy budete mít stejný názor, a proto se s vámi o pár nových zkušeností podělím.

Opět nastává čas, kdy bych Vás, mé čtenáře, měl obohatit o zajímavosti z mého studijního života. Listopadový příspěvek je vždycky poněkud specifický, jelikož se rok co rok kříží s termíny mnoha závěrečných prací. Pokaždé ho tak píšu v docela velkém stresu, letos obzvlášť, jelikož mne za méně než tři týdny čekají 4 dvouhodinové zkoušky. Dnes bych se ale rád bavil o něčem úplně jiném než o studiu, a to především proto, že ho budou mít v následujících týdnech až nad hlavu.

Nemohu upřímně říci, že bych někdy svá studia považoval za rychle probíhající. Každý semestr, který jsem do nynějška absolvoval, mi připadal spíše vleklý a dlouhý. Teprve po dopsání poslední zkoušky svého „norského“ semestru, jsem si uvědomil, že mám půlku svých bakalářských studií za sebou. Zpětně teď mohu říci, že to uteklo jako voda.

V této chvíli sedím na letišti v norském městě Tromsø a čekám na let zpět do Osla. Mne a mojí rodnou zemi dělí téměř 3000 km a já nedokážu přestat myslet na českou divadelní hru „Dobytí severního pólu“. Ten jsem sice nedobyl, ale byl jsem mu blíž než kdykoliv jindy, jelikož jsem s partou kamarádů odcestoval až za polární kruh. Mnozí z vás se jistě ptají, co mě vedlo k tomu vydat se do arktických pustin. Pro osvětlení této situace, se musím vrátit na začátek tohoto kalendářního roku.

Je tomu přesně rok od té doby, co jsem psal svůj první příspěvek na můj blog. Stejně jako tehdy přemýšlím, jakým zajímavým způsobem bych mohl popsat to, co se děje v mém životě. Moje předešlé příspěvky se především zaobíraly mými zkušenostmi ze studentského života. Dnes bych chtěl ale spíše mluvit o životě osobním.

Dlouho jsem přemýšlel, jak originálně pojmout poslední příspěvek tohoto školního roku, jelikož jsem věděl, že všichni moji spolužáci budou nejspíš shrnovat, hodnotit a popisovat, jaký byl pro ně první universitní ročník. Světe div se, na nic jsem nepřišel, a tudíž se aspoň budu snažit prezentovat uplynulý rok způsobem, který by mohl být užitečný pro ty, kteří mohou zvažovat studium na University of Aberdeen.

V minulém příspěvku do mého blogu jsem se rozepisoval o tom, jak to v Aberdeenu chodí, co se mi líbí a co zase ne. V tom dnešní bych na to rád z části navázal.

Je přesně devět hodin večer. Tma jako v pytli. Prší, fouká, mrzne, mrholí. Slunce jsem neviděl již celý týden a podle „Norů“ to má být jen horší. Je tady tak ošklivo, že už i otužilí skotští ragbisti převlékli slušivé šortky za dlouhé nohavice. Golfová hřiště zejí prázdnotou. Je takový nečas, že ani není možné být napaden rackem, když zrovna jíte snídani. Nevím, jestli racci odlétají do teplých krajin, ale kdybych měl křídla, tak bych odsud odfrčel dříve, než řeknete haggis.