Barevný život v bezbarvém Aberdeenu

 Na jednu stranu cítím strašnou úlevu nad tím, že jsem úspěšně zakončil jednu z velkých kapitol mého života. Na druhou stranu je mi ale líto, že mě nejspíš rodiče nikdy neuvidí odpromovat. Závěrečný ceremoniál na University of Aberdeen možná není tou nejzáživnější událostí, které se můžete zúčastnit, ale určitý pocit zadostiučinění a katarze by byl vítanou tečkou za mým životem v Aberdeenu, obzvlášť kdyby ho se mnou mohli sdílet moji nejbližší. Městu a životu v Aberdeenu jsem taky neřekl řádné “goodbye”. V momentě, kdy krize spojená s Covid-19 začala, jsem se rozhodnul, že za necelé tři dny budu odjíždět do švédského Lundu, kde žije moje přítelkyně, a kde jsem byl následně přijat na magisterské studium psychologie. Takto jsem učinil především kvůli tomu, že jsem nevěděl, jestli mě do Švédska ještě v nejbližší době pustí. Nemohl jsem totiž předpokládat, že zrovna zde vláda zaujme ten nejliberálnější přístup ke krizi spojené s Covid-19. Následně jsem v Lundu také na dálku dokončil svoji bakalářskou práci a závěrečné zkoušky a dodnes vlastně ani nevím, kdy se budu vracet domů. V Aberdeenu po mě navíc zůstaly tři velké krabice věcí, které jsem tam za ty roky nastřádal. Zde patří můj dík mým československým kamarádům, kteří byli natolik ochotni mi věci zabalit a poslat. S těmito lidmi a s mnoha ostatními kamarády jsem se v podstatě ani pořádně nerozloučil, což mě také velice mrzí. Právě z těchto důvodů je celá tato zkušenost z posledních třech měsíců poněkud hořkosladká.

            Když se ale podívám nazpět, zkušenosti z mého “Aberdeenského dobrodružství” jsou neméně polarizované. Nadšení z nové zkušenosti, bylo uhašeno zklamáním z místa, kde jsem měl strávit 4 roky. Šeď města, kde jsem žil, byla obohocena rozmanitou skupinou přátel, kteří sdíleli ty samé problémy.  Místo, které jsem původně téměř nenáviděl, se proměnilo v prostředí, kde jsem se naučil respektovat ostatní, a hlavně sebe samého. Aberdeen mi do života dal spoustu zkušeností a znalostí a to, co ve mně přetrvá nejdéle je pocit vděčnosti. Nikdy bych nedokázal touto cestou projít nebýt podpory mých přátel, kteří učinili celou zkušenost snesitelnější, mé rodiny, která mě podporovala a motivovala nehledě na to, jak moc negativně jsem zrovna smýšlel, a nadace The Kellner Family Foundation, bez které bych si jednoduše nemohl studium na zahraniční univerzitě dovolit. Skutečnost, že nebudu moci všem těmto lidem ukázat video s talárem za zvuku nepříjemného pištění skotských dudáků, není příjemná. Na všechno ostatní, co se ale v posledních čtyřech letech událo, budu vzpomínat v dobrém, a to i přes všechny překážky, které jsem na této trnité cestě musel zdolat. Život v Aberdeenu nebyl nikdy čistě pozitivní nebo negativní, stejně jako nic na světě není pouze černobílé. Aberdeen mě totiž naučil, že různé odstíny šedé jsou něčím, s čím se budu setkávat nejspíš do konce života.