Dlouhé zvykání

Když se na to dívám s určitým odstupem, uvědomuji si, že moje “nekonečná nenávist” k tomuto městu, mohla být neopodstatněná. Myslím si, že v mých prvních studijních ročnících v Aberdeenu jsem podcenil, jak moc složité je opravdu dospět, potom co opustíte střední školu. Nepokládám si to sice za vinu, jelikož si myslím, že tento problém má téměř každý 20letý kluk. Obzvlášť, když si myslí, že ho už život nic jiného naučit nemůže, a že ukončení střední školy bylo vrcholným úspěchem. Tento poznatek je vlastně jen utvrzen tím, že jsem například v období puberty téměř nikdy nemusel seriózně vařit nebo prát. Dospívání není ale jenom o tom naučit se vařit, prát a uklízet. Z mého hlediska je to především o tom, co jsem se v tomto období naučil o sobě samém.

Až odpromuji, zatím to vypadá že bych odpromovat měl, tak to nebude Bandura, Freud, nebo Ajzen, kteří mě budou doprovázet na mé životní cestě, nebude to ani metodologie, statistika nebo SPSS. Budou to především poznatky, které jsem se naučil mimo univerzitu. Například jsem zjistil, že je důležité vědět, jak trávit čas pouze sám se sebou. Že je dobré se netrestat za věci, které jsem udělal špatně, ale odměnit se za ty, které se mi povedly. Že není dobré snažit se změnit určité aspekty mé osobnosti, které mě dělají tím kým jsem, ale respektovat je, i když nejsou zrovna pozitivní. Že osamostatnění se od ostatních, obzvlášť od jejich pomoci, je něco, co není vůbec jednoduché. Nechci zde tvrdit, že bych za poslední 4 roky dospěl a už mě nic netrápilo, tak tomu není. Uvědomil jsem si také totiž to, že dospívání a především učení je proces, který nikdy nekončí.

Na Aberdeen jsem si asi tak nějak zvykl. Nebo spíš jsem si zvykl na to, jak se s životem v Aberdeenu vypořádat. Všechna ta šeď a déšť nebyly nakonec důvodem mých starostí, tyto faktory vztahující se k tomuto místu samotnému byly nejspíše jen výmluvou pro moji netrpělivost a neschopnost správně se adaptovat v novém prostředí. Přestože mi již Aberdeen nevadí, neznamená to, že bych tady chtěl zůstat. Mám pocit, že se celá tahle zkušenost šine mílovými kroky ke zdárnému konci. První zkouškové, bakalářka, druhé zkouškové, hotovo. A potom? Potom se třeba vydám někam, kde už to bude jednodušší, a snad i někam, kde se už nebudu muset vymlouvat na špatné počasí. Déšť totiž nesnáším.