Zpětná vazba

V tomto akademickém ročníku jsem nastoupil do programu, který se nazývá Honours. Popravdě mezi tímto programem a předešlými ročníky nevidím až takový rozdíl. Pořád musím psát eseje a pořád musím psát zkoušky, což vlastně zahrnuje všechno, co na univerzitě dělám. Největší rozdíl je v tom, že se všechna ohodnocení, která tento rok obdržím, budou započítávat do mé finální známky, kterou dostanu na konci svých studií. První dva roky se mi žádné známky nepočítaly, jelikož byl dáván důraz na začlenění se do místní studentské komunity i absolvování předmětů, které se přímo nevztahovaly k mému oboru.

Možnosti, které jsem měl v minulých ročnících mi upřímně schází, jelikož letos jednoduše nemám na výběr, alespoň co se týče mých předmětů. Tohle mě trochu mrzí, jelikož věřím tomu, že po skoro 3 letech studia psychologie dokážu určit, kterým směrem by se mohla moje akademická kariéra ubírat. Poslední dobou už přestávám věřit tomu, že se někdy budu učit jenom to, co opravdu chci. Možná tomu ani tak nikdy nebude, což mě vede k názoru, že byste nikdy neměli věřit lidem, kteří tvrdí, že na univerzitě se konečně budete učit jenom to co opravdu chcete. Přiznávám, je trochu naivní si myslet, že vždycky budete dělat jenom to co vás baví (stále je tady mytí nádobí a vynášení koše). Co mě ale i přesto překvapuje je to, že předměty kterým neholduji stále zabírají většinu mého kurikula.

"Všechny známky se ti počítají? Tak to asi musíš být hodně ve stresu co?" Ano, je tomu právě tak. I přesto, že stále nejsem zastáncem tradičních zkouškových metod (jelikož věřím, že studium je o vědění a ne o známkách), tak musím přiznat, že jsem strádal. V minulém semestru se mi totiž povedly dvě věci, které se mi nikdy nepovedly. Dostat výborné známky z esejů a otřesné známky ze zkoušek. Možná trošku přeháním, jelikož jsem i tak prolezl, ale to teď není důležité. Důležité je to, že jsem z nějakého důvodu nebyl schopen přenést vědomosti, které jsem shromažďoval půldruhého měsíce, na papír. Spojení "z nějakého důvodu" jsem v tomto případě použil záměrně, jelikož dodnes nevím, kde jsem udělal chybu. Vím, že se tato skutečnost může zdát nepravděpodobná, ale prosím o strpení. V současné době nevěřím tomu, že by na světě byl akademický model, který by byl na 100% objektivní, alespoň co se týká zkoušek (IB na tom bylo možná nejlépe). Slýchám mnoho českých studentů, kteří si stěžují na známkovací systém v ČR. Jako příklad zmíním profesora, který preferuje krásné slečny (tento příklad je naprosto ilustrativní a nevztahuje se k žádným reálným osobám). Když jsem přišel do Skotska, tak jsem si myslel, že budu těchto věcí ušetřen. Myslel jsem si, že známkovací systém bude lépe standardizovaný, objektivní a celkově prostě fér. Skotsko mě opět zklamalo, jako už mnohokrát před tím. Teď už ale k věci. Jednoduše jsem nedostal žádnou zpětnou vazbu ke zkouškám, které mimochodem činí 75% mé celkové známky. Abych to uvedl na pravou míru, tak jsem se po obdržení známek účastnil tzv. "feedback session", kde jsem dostal zpět své písemné zkoušky. Trvalo mi ale dobrých 5 minut, než jsem si uvědomil, že do nich nebyla zapsána ani jediná čárka. Jedinou "zpětnou vazbu", kterou jsem obdržel, byl archiv doporučených odpovědí, které profesoři nahráli na studentský web asi měsíc nazpět. Jistě si dokážete představit můj úžas. Ten se akorát znásobil, když mi paní sekretářka řekla: "Tak si to přece porovnej! Tohle je to, co jsi napsal a tohle je to, co profesoři chtěli, abys napsal!". To byla jediná zpětná vazba, kterou jsem obdržel. Vždycky jsem si myslel, že výraz "zpětná vazba" je jistým způsobem doslovný, ale na University of Aberdeen tomu ale asi tak není.  Později jsem byl informován o tom, že profesoři mají zakázáno sdělovat připomínky ke zkouškám a že není žádný způsob, jak se na obdržené hodnocení odvolat. Přiznám se, že tato zkušenost mě neskutečně rozčílila. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem byl naposled takto rozlícen. Na druhou stranu je tady ale stále možnost, že jsem opravdu obdržel známky, které jsem si zasloužil. Na zmiňované setkání jsem dorazil s pocitem skromnosti a s tím, že bych se rád dozvěděl, v jakých ohledech se mohu příště zlepšit. To se ale už nejspíš nikdy nedozvím.

Možná se ptáte, proč vám to vlastně sděluji. Věc je ta, že bych rád tímto způsobem přenesl myšlenku, která se znovu a znovu objevuje v mnoha mých příspěvcích. Pokud zrovna přemýšlíte nad studiem v zahraničí, tak si dávejte pozor na to, abyste neměli přehnaná očekávání. Ano, nic není na sto procent perfektní, až tedy na plzeňské točené z tanku. Místo, o kterém si myslíte, že vám bude vyhovovat jak po studijní, tak po životní stránce, by vždycky mělo být na prvním místě. Tohle je stokrát víc důležité než jakékoliv univerzitní žebříčky.

Nakonec jsem možná popsal něco zajímavého, i když jsem si to na začátku tohoto příspěvku nemyslel. Upřímně doufám, že jsem svým stěžováním neodradil potenciální kandidáty pro studium v zahraničí. V současné době se ale nacházím v situaci, kdy mi mé české kverulantství nedovoluje vidět všechna pozitiva. Nu což, do příštích zkoušek mi nezbývá nic jiného, než se více učit a doufat, že už nikdy nebudu v situaci, kdy bych potřeboval "zpětnou vazbu".