Neměnil bych

V poslední době jsem našel velikou zálibu v tom, že konstantně sleduji česká média, abych věděl, co se u nás děje. Ze všeho nejvíc se mi zalíbil pořad „Šťastné pondělí“ Jindřicha Šídla, který glosuje především české politické dění. Připadá mi trochu paradoxní, že když jsem žil v ČR, tak jsem se o politiku nezajímal a až teď, když je mi moje země tak vzdálená, hltám každou novinku. Nevím, jak moc mi jako studentovi psychologie přísluší, abych komentoval současnou politickou situaci v Čechách, ale v poslední době mě události, které se v Česku dějí, nenechají spát.  Upřímně se tomu nedivím, jelikož za poslední týdny a měsíce se udála spousta věcí, které mě, a to i přesto, že žiji v cizině, přímo ovlivňují. Jak jsem již předeslal v mém minulém příspěvku, letos zastávám funkci viceprezidenta Československého studentského klubu. Tato pozice mi dovoluje naslouchat spoustě názorů o současném dění v ČR, ale také prezentovat naši republiku v dobrém světle na mezinárodní půdě. Připadá mi ale poněkud smutné, když za mnou například přicházejí mezinárodní studenti a vyptávají se mě na prezidenta Zemana a vtipkují o jeho politických „přešlapech“. A to především, když jsme v našem malém proslovu o 28. říjnu, nabádali Čechy a Slováky, aby neustále hledali něco, na co by mohli být pyšní, když si vzpomenou na svoji zemi.

V průběhu oslav 100. výročí Československa běžela v televizi a na internetu reklama, která hlásala slova „neměnil bych“ a odkazovala na největší úspěchy těchto dvou států. Když jsem jí občas na českých zpravodajských serverech zahlédl, tak jsem se s tímto výrokem jistým způsobem ztotožňoval. Když se ale na tato slova podívám ve světle současných události, nutí mě to celou věc jaksi přehodnotit. Pravda, vždycky zde bude něco, co se mi nelíbí, nikdy se nejde zavděčit všem, ale je zde pár věcí, které jsou spojené s českou politikou a poměrně dost mě rozčilují. Zmíním například nedávné zamítnutí projednání návrhu o přijetí korespondenční volby, které mi prakticky nedovoluje volit. Pokud bych totiž chtěl podpořit prezidentského kandidáta nebo politickou stranu, musel bych podniknout časově a finančně náročnou cestu do Londýna a zase zpět.

Tímto samozřejmě nechci tvrdit, že bych na Českou republiku nebyl hrdý. I já sám „bych neměnil“; je zde mnoho věcí, které se v minulosti staly a na které mohu být patřičně hrdý. Tak Vám jen chci říci, že já sám budu činit vše, jak nejlépe umím a jít příkladem. Přeji si totiž, aby za dalších sto let mohli naši potomci říci to samé, „Neměnil bych!“.