A jsme v půlce!

V minulém blogu jsem vám sliboval, že se do příště zaměřím na to, jak probíhá samotné studium na University of Oslo (UiO). Rád bych ho teď jistým způsobem porovnal s tím, co už znám. Prvním rozdílem, mezi UiO a University of Aberdeen (UoA), je samotný počet předmětů. Na UiO jsem měl pouze tři, a to abnormální psychologii, psychosociální vývoj a základy norštiny. Nízký počet předmětů pro mě znamenal také nižší počet přednášek a hodin strávených na kampusu. A co víc, jediné přednášky, které pro mě byly povinné, byly právě hodiny norštiny, kde moje absence musela být pod 25 %.

Tento sytém mi velice vyhovoval, jelikož mi nabízel velkou flexibilitu v mém studijním rozvrhu. Možnost býti pánem vlastního času má ale i své nevýhody. A to především tu, že vám nikdo neříká, co a kdy byste si měli obstarat. Zprvu to pro mě bylo poměrně složité a s klidem můžu říci, že mě tento systém jistým způsobem naučil, jak lépe rozvrhnout studijní čas.

Druhým rozdílem mezi UiO a UoA bylo rozvržení samotného sylabu. Z UoA jsem zvyklý na to, že je semestr rozvržen do různých esejí a tutoriálů. Závěrečný test potom nemá tak vysoký podíl na celé známce. Na UiO byla ale všechna moje hodnocení založena pouze na závěrečném testu. Znovu více svobody a více času, který bych jinak v Aberdeenu musel trávit nad esejemi. Na druhou stranu mi ale tato skutečnost připadala poněkud drastická. Ve zkouškovém období jsem byl pod neskutečným tlakem, který lze lehce přirovnat ke stresu, který jsem prožíval před svými středoškolskými zkouškami. Moji spolužáci z Open Gate si tento stres jistě dokážou stále velice přesně vybavit. I přes tuto nepříjemnost jsem všechny zkoušky úspěšně absolvoval. Teď už jen vyhlížím návrat do ČR a prázdniny s ním spojené.

Na UiO jsem se naučil a dozvěděl spoustu zajímavých a užitečných věcí. Samotné studium ale pro mě nebylo prvním ani posledním. Myslím, že si z Norska odnáším i jiné vědomosti než jen ty akademické. Do Osla jsem původně jaksi utekl, jelikož jsem nebyl natolik spokojen se životem ve Skotsku. Zásadní věc, kterou jsem si uvědomil je, že nezáleží na tom, je-li vaše univerzita 1. nebo 150. v akademických žebříčcích, nezáleží na tom, jestli všechny semestry projdete s nejlepšími výsledky v ročníku. Záleží pouze na tom, co se na dané univerzitě naučíte, a to jak akademicky, tak lidsky. K tomu, abyste se ale mohli rozvíjet, potřebujete místo, které vám bude vyhovovat a kde budete spokojeni. Jelikož pokud vás provází více strastí než radostí, je velice těžké se posunout dál. V tomto ohledu byl pro mne půlrok strávený v Oslu velice přínosný. Nic z toho, co si odnáším, by ale nebylo možné bez příspěvku Nadace The Kellner Family Foundation a evropského programu Erasmus, kterým tímto velice děkuji.

Doufám, že si svůj “positive-mindset” přivezu s sebou v září i do Skotska. Budu ho určitě potřebovat, jelikož budu mít více povinností než kdy jindy. A to jak studijně (začíná mi program Honours, kde všechno bude směřovat k mému závěrečném výsledku), tak i volnočasově (od září totiž budu viceprezidentem Czech & Slovak society in Aberdeen). Teď už mi nezbývá nic jiného než se s vámi rozloučit a popřát vám pěkné prázdniny.