Dobytí severního pólu

Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, že jsem se do Norska vydal v rámci studijního programu Erasmus. Původně jsem byl v k celé výměně tak trochu skeptický. Do Erasmu jsem se přihlásil s nadějí toho, že nebudu muset pobývat na mé předešlé univerzitě po celou dobu studia (4 roky). Situace ve Skotsku nevyvíjela dle mých představ. Čím víc se ale odjezd do Osla blížil, tím víc jsem byl ve stresu. Měl jsem totiž strach, že mě čekají stejné problémy jako v prvních týdnech mých univerzitních studií, kdy jsem měl problém začlenit se do studentské komunity. Mnoho spolužáků mi říkalo, že tyto obavy jsou zbytečné, že Erasmus je velice rozdílný a že všechno bude v pořádku. Nevěřil jsem jim a popravdě jsem se velice mýlil.

Všechny strachy byli zahnány již první večer po mém příletu, kdy jsem náhodou potkal skupinu studentů, kteří se mnou teď čekají na zpáteční let zpět do Osla. Moji spolužáci z Aberdeenu měli totiž pravdu, Erasmus je opravdu něco jiného. Lidé se zdají být víc aktivní, neustále něco plánují a kutí. Myslím si, že je to především kvůli tomu, že vědí, že jejich pobyt v jiné zemi je dočasný, a proto chtějí využít každé příležitosti k tomu, aby objevovali dané místo a plně využili každý okamžik. Neustále se mi zdá, že je zde co dělat, k čemuž také přispívá fakt, že je celá komunita studentů v programu Erasmus jistým způsobem oddělena od normálních studentů. Připadá mi, že dočasná zahraniční zkušenost přispívá k pozitivnímu myšlení většiny studentů zapojených do programu.

Dalším pozitivním faktorem je samotné Oslo. Spousta lidí se mě zpočátku ptala, proč jsem si po chladných a mračných dnech ve Skotsku nevybral nějaké místo, kde bych se aspoň trošku ohřál. S klidem jsem jim odpovídal, že mrazivé počasí patří k mé severské nátuře správného „sudeťana“. V této chvíli mohu říci, že jsem si nemohl vybrat lépe. Za celý měsíc, který jsem v Norsku strávil, bych napočítal více dnů, kdy padal sníh. Právě z tohoto důvodu můžete v Oslu vidět a zažít spoustu zajímavých a bizarních věcí. Myslím si, že nikde jinde na světě neuvidíte vagón hromadné dopravy, ve kterém se nejde hnout kvůli nespočtu běžeckých lyží a saní, na kterých se Norové pohybují prakticky všude, kde je alespoň malá vrstva sněhu. Stejně tak si myslím, že jste nikdy neměli příležitost dojet na konečnou zastávku metra abyste si mohli půjčit saně, na kterých byste sjeli 2 kilometrovou dráhou, aby vás opět metro vyvezlo zpět. Norové zimní sporty zbožňují, v průběhu olympiády bylo centrum i univerzita zaplněny plátny s živými přenosy. Možná i díky této lásce k zimním sportům bylo Norsko (aspoň co se medailí týče) nejúspěšnější zemí na letošních zimních olympijských hrách. Myslím si, že lidé kteří jsou aspoň trošku sportovně zaměření a mají rádi zimu, se nikdy v Oslu nudit nebudou.

Nabídka věcí, kterými se lze zabavit zde ale nekončí. Pro všechny nadšence a dobrodruhy se nabízí zážitek, který je pro Skandinávii velice specifický, a to je výlet za polární záři. Ten je tím hlavním důvodem, proč píši tento blog na 69. rovnoběžce severní zeměpisné šířky. Naše skupinka se totiž na takovouto expedici vydala, a to i přesto, že nebylo jisté, jestli vůbec něco uvidíme. Naštěstí se ale vše vydařilo, sluneční paprsky skutečně dorazili až k elektromagnetickému poli Země a vytvořili něco, co nejspíš už nikdy v životě neuvidím. Na fotkách sice Aurora borealis vypadá lépe, ale i přesto to byl zážitek k nezaplacení.

Co vám budu povídat, v Norsku se mi prostě a jednoduše líbí. V dalším příspěvku bych se rád zaměřil více na studentský život na „Universitet i Oslo“, jelikož je také jistým způsobem jedinečný. Takže „stay tuned“ a zase příště.