Lidské chování je utvářeno mnoha aspekty, z nichž každý - psychický, sociální a fyzický - popisuje naše fungování na jiné úrovni. Mé nadšení pro psychologii pramení z možnosti zkoumat tuto smyčku vzájemného působení biologických a psychologických faktorů, kdy mozek řídí naše jednání a následné zkušenosti naopak - doslova - formují náš mozek. Stejně tak jako byl takzvaný nature vs. nurture konflikt v rámci psychologie vyřešen holistickým přístupem, je třeba tentýž princip aplikovat i na vzájemnou spolupráci jednotlivých vědních disciplín. Právě studium psychologie, jakožto velmi interdisciplinární vědy, mi dává vhodné prostředky k uskutečnění tohoto propojení.
To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla podat přihlášku na univerzity ve Velké Británii, přesněji UCL, kde je v bakalářských programech psychologie v porovnání s vysokými školami u nás kladen na neurovědy větší důraz. University College London byla hodnocena jako nejvíce citovaná evropská univerzita v oblasti neurověd a behaviorálních věd a jejich Psychology and Language Department se umístil na prvním místě pro výzkum v psychologii, psychiatrii a neurovědách.
Jako mnoho studentů jsem se do svého oboru zamilovala přes stránky populárně naučných i odborných knih, což už samo o sobě napovídá, že pouhý zájem jako takový na vyniknutí mezi ostatními kandidáty nestačí. Je dobré své teoretické znalosti ze školy a četby propojit s praktickou zkušeností a mít něco, o co svou motivaci dokážete opřít - v mém případě to bylo několik dobrovolnických činností a stáží. Protože mě například zaujala kognice, zapojila jsem se do neurolingvistického výzkumu pod Psychologickým ústavem Akademie věd ČR, kde jsem si mohla vyzkoušet práci s EEG či zpracování statistiky. Dále jsem ve výzkumu pokračovala v rámci projektu Otevřená věda, který je zaměřený na potenciál využívání hudby pro naladění lidského mozku na nový jazyk. V Národním ústavu duševního zdraví jsem zase mohla navázat na svůj zájem o problematiku hypersenzitizace stresové odpovědi a zapojila se do výzkumu, který hledá souvislosti mezi kontextuální pamětí a kvalitou spánku, kterou mohou úzkostné poruchy často snižovat. Kromě toho jsem získala i cenné poznatky z klinické praxe při stáži na psychiatrickém oddělení nebo jako dobrovolnice v dětském domově.
V mém okolí je studium v zahraničí bráno jako nemožný a vzácný úkaz, což ze začátku bylo více než demotivující. Když se ale podívám zpětně, dostat se na zahraniční univerzitu bylo vlastně o něco jednodušší, než jak mi bylo prezentováno. Pochyby jsou v tomhle ohledu více než normální, ale nemohou vás odradit od přihlášení se na školu nebo žádosti o finanční podporu. I já a ostatní stipendisté jsme kdysi byli na úplně samém místě a možná jsme ani nevěřili, že jednou tady najdeme svou fotku.
2024 © THE KELLNER FAMILY FOUNDATION