Vincenc Ignác Novotný

Stovky hodin strávené cvičením

Celou druhou polovinu studia na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy jsem věděl, že chci zkusit studium v zahraničí. Lákalo mě poznat jinou zemi, naučit se pořádně cizí jazyk a zjistit, jak svět funguje tam venku. Nikdy jsem moc necestoval, moc mě to nelákalo, o to větší zkušenost by to byla, říkal jsem si. 

Univerzita, kterou jsem si vybral a následně na ní začal studovat, mi přináší nejlepší možné studium na nejvyšší možné úrovni. Operní zpěv je nádherná aktivita, je to těžší, než se zdá, protože člověk opravdu musí strávit stovky hodin ve třídě a cvičit, objevovat možnosti lidského hlasu. Ta pravá odměna ale přichází s každým koncertem, každým vystoupením. Stát před sálem plným lidí a za zády mít mnohačlenný orchestr je prostě pohádkový pocit. A jsem moc vděčný, že jej smím zažívat tak často! 

Umělecký vývoj

V mém oboru je dost ošemetné si stavět mety. Zpívat v nějakém určitém operním domě, zpívat určitý repertoár – to vše si člověk může vysnít, ale není to něco, čeho se dá dosáhnout jen prací a pílí. Cirka do 30 let života se hlas vyvíjí, a není tedy možné přesně říct, co budu schopný za nějakých 10 let zpívat, velkým faktorem je také štěstí, bohužel. Moje meta je asi ta, abych byl žádaný umělec, aby se mnou ostatní umělci rádi spolupracovali, abych byl vždy profesionální, připravený a kreativní. Abych se nezastavil ve svém uměleckém vývoji. Chci se naplno věnovat zpívání, miluju divadlo a srandu – baví mě komické role. Vedle toho si ale dost dobře umím představit, že se budu věnovat koncertní činnosti, ale také organizovat vlastní projekty a tvořit nové kulturní akce. 

Chci určitě žít a mít rodinu v Čechách, nicméně bych byl rád, kdyby mi pracovní styky se zahraničím vydržely. 

Konkurenční prostředí

Kdybych měl možnost něco změnit na svém oboru, snažil bych se zlepšit prostředí, které často bývá zbytečně konkurenční. Všichni máme stejný cíl – dělat dobrou muziku, vydělat peníze a na jeden večer zlepšit lidem v sále náladu, nechat je se zamyslet. Proto by bylo super, kdybychom všichni táhli za jeden provaz a podporovali se – obzvláště v takovéhle pro kulturu těžké době.

Středoškolákům, kteří uvažují o studiu v zahraničí, radím: Zkuste to! Je to snazší, než se zdá! V podstatě vyřídíte pár telefonátů, několik večerů strávíte googlením, ale pak je to paráda. Hodně lidí se bojí jazyka – nebojte se! Za pár dní už o tom nepřemýšlíte a za pár týdnů je to pro vás už samozřejmost! Vybrat dobrou univerzitu není pro nás tak zásadní, jako vybrat dobrého pedagoga zpěvu. Takže si nechte poradit od kolegů, co tam studovali, jeďte si poslechnout koncert studentů, a když budete cítit, že to je ono – beze strachu do toho! Vyplatí se to.

Já to po příjezdu na univerzitu měl obráceně než většina mých kolegů. Byl jsem na začátku plný euforie a nadšení. Žádný smutek, zklamání, žádné odcizení. Pro mě to byl splněný sen. Překvapivě se první smutky objevily až po roce studia, kdy opadla počáteční euforie a já začal vše brát racionálně. Začalo se mi stýskat, docházelo mi, že ne všechno je dokonalé. To si ale sedlo a dneska už se do Vídně vracím rád a beru to jako plně pracovně nabité prostředí. Během roku se totiž opravdu nezastavím.

V mém oboru praxe jako takové nejsou. Musíme být součástí operních produkcí na univerzitě, což probíhá klasickým konkurzem, předzpíváním. Měl jsem to štěstí, že jsem byl součástí těchto projektů každý rok. Letos mě čeká německá verze Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany, kde budu zpívat roli Vaška – to vše v nádherném divadle zámku Schönbrunn.

Zjistil jsem, že když je mi špatně a smutno, nejvíc mi pomůže se zahrabat do not a cvičit, nebo si sednout k počítači a psát. Prostě nějakým způsobem se kreativně vyžít. Jsem od přírody docela líný, tak se k práci musím nutit, ale za ty roky už vím, že třeba vzorně uklizený byt má na mou psychiku očistnější vliv než lecjaká mediace či terapie!