Václav Hřebec

Cesta k oboru

Cesta k mému vysněnému oboru byla klikatá a trvala mnoho let. Už na základní škole jsem si zamiloval přírodní vědy, zejména matematiku, později se rozhodl studovat dvě střední školy zároveň a následně směřoval ke koncertní kariéře s klasickou kytarou. Uvnitř to ale nebyla ta správná volba. Přál jsem si rozmanitost a více tvořivosti. Nakonec došlo hned několik mých zájmů vzájemné rovnováhy a rozhodl jsem se pro hudební teorii se zaměřením na starou hudbu. 

Tím, co se myslí pod spojením "stará hudba" je, stručně řečeno, hudba minulého tisíciletí. Přál jsem si ji nejen hrát, ale skutečně jí porozumět, tedy být schopen ji číst z původních pramenů, pochopit její stavbu a dobový kontext.

Nedostatek materiálů mne donutil čerpat přímo ze zdrojů. Prohlížel jsem si mikrofilmy manuskriptů a starých tisků, zkoušel číst texty a hrát z původních způsobů notace - v tu chvíli už ne na kytaru, ale na klavír, který později vystřídalo cembalo s varhanami. A tak se jednotlivé kamínky jako samotná hra na nástroje, paleografie, jazyky, (nejen hudební) historie, kompozice a několik dalších začalo spojovat v mozaiku, která mne začala více a více naplňovat.

Setkával jsem se i s lidmi v oboru. A dostal mnohokrát doporučení na Scholu Cantorum v Basileji. Začal jsem brzy navštěvovat projekty této univerzity a jedna návštěva vyústila v další a další. Nesmírně mne bavil aktivní způsob výuky, které jsem se směl účastnit a vyzkoušet si tak na vlastní kůži, jaké by bylo zde studovat.

Můj obor

Mnou studovaný obor je společnou prací dvou hudebních kateder: Institutu Klassik a Scholy Cantorum, tedy katedry pro modernější a starší hudbu. Jedná se o jedinečnou příležitost být každý den v kontaktu s hudbou v rozmezí více jak celého tisíciletí. A to nejen teoreticky - během jednoho dne můžete zpívat gregoriánský chorál, vrcholně středověkou polyfonii, tančit renesanční a barokní tance, hrát na různé nástroje či nechat provést svou kompozici na večerním koncertě. To vše pod vedením plejády místních i hostujících profesorů, bez jakékoli nadsázky špiček ve svých oborech, a hned v několika světových jazycích znějících univerzitou i městem.

Přání

Hudební teorie není suchá věda. Umožňuje nám ocenit nuance hudební řeči, a o to více si ji vychutnat. Když vystavujeme mistrovská díla minulosti, neměli bychom opomíjet hudbu. Vyhledat a uspořádat zdroje, kriticky připravit materiály, nastudovat a - nechat znít. 

Těžištěm nejen českých hudebních škol je hudba období romantismu. O starší hudbě se doslýchají žáci často jen v hodinách teorie a bližší kontakt s ní zprostředkuje jedno z mála CD z archivu školy nesoucí takovou hudbu, nebo narychlo vybraná nahrávka z internetu. Učitelů schopných kvalitně vyučovat hudbu před rokem 1700 a podněcovat ve studentech aktivní zájem není na světě mnoho, v Česku jednotky. Tento fakt sám o sobě nese důsledky v podobě společnosti opomíjející více než půl tisíciletí kulturního dědictví; nejen v koncertních sálech vědomou volbou publika, ale už ve školství; neznalostí.

Přál bych si proto smět se do Česka pravidelně vracet a pořádat workshopy, přednášky a koncerty. Zvát hosty. A společně s nimi nejen studentům ukazovat, v čem by nás před šesti sty lety předčil kdejaký školák a nadchnout je třeba tak i k vlastnímu kreativnímu studiu. Vyučujícím bych chtěl představit aktivnější způsob výuky, hudebním školám směr a co možná nejširší společnosti tu nejskvostnější hudbu, která neztrácí na kráse ani po staletích.