Život jako opera – Vytoužená přestávka

Jak jsem psal už v minulém blogu, po Vánocích jsem měl vcelku velkou krizi. Fyzikou, mentální i pěveckou. Přispěla k tomu přepracovanost i drobné kolize v soukromém životě. Celé semestrální prázdniny jsem trávil střídavě zkoušením operního představení ve Vídni a v Olomouci. Letní semestr jsem tedy začínal vyčerpaný a mrzutý. Upřímně musím říct, že Corona krize přišla naprosto v ten pravý čas.
Zpráva, že se budou zavírat hranice, mě dostihla už během druhého týdne v březnu. Podle původních informací se tak ale mělo stát v sobotu večer. Naplánoval jsem si tedy, že dozkoušíme operu, stihnu generální zkoušku v pátek v 11 dopoledne a odpoledne v klidu vlakem do Prahy. Jaké bylo mé zděšení, když jsem přijel do divadla v 9 hodin, abych se před generálkou rozezpíval a v 10 mi zvonil telefon, v němž mluvila zděšená kamarádka, flétnistka z orchestru, že vláda zavírá hranice v poledne a jestli nechceme do karantény, musíme stihnout vlak v 10.30 z Hauptbahnhof ve Vídni. Sbalil jsem si noty, objednal taxi a obvolával dirigenta, režiséra a všechny ostatní, abych jim sdělil, že se omlouvám, ale generální zkoušku nestihnu. Naštěstí měli všichni pro tuto šílenou situaci pochopení. Taxi přijelo včas a i s kamarádkou jsme vlak v 10.30 stihli. Bylo to neuvěřitelně zajímavé. Jako bychom všichni v jednom kupé byli kamarádi. Vyměňovali jsme si informace, vzájemně se chlácholili, že vše bude v pořádku a tak nějak drželi při sobě. Jaké štěstí a příval radosti propukl, když jsme překročili státní hranici před polednem. Všichni zkupovali lahve sektu a začalo se slavit. Na ten pocit radosti a vzrušení asi nikdy nezapomenu.              

Karanténa pro mě nezačínala radostně. Po 2 letech bydlení o samotě jsem se nějak nedokázal znovu sžít s pravidly rodinného domu. Každý zvuk, který nepocházel ode mne, mě rušil. Neměl jsem soukromí, nemohl jsem zpívat, kdy a kde mě napadlo. Zkrátka držet se pravidel.  Mírné podráždění, kdy jsem se i ne zcela pěkně choval k rodičům a sourozencům, což mne dodnes mrzí, jsem ale dokázal odbourat vcelku brzy. Původně prázdné dny bezesmyslu, kdy jsem jen spánek a jídlo střídal s lahví piva či vína, jsem se rozhodl využít. Prospaná dopoledne mi také nedělala dobře. Asi na konci března jsem se rozhodl, že to změním. Začal jsem vstávat v 8 hodin a udělal si plán, co musím stihnout. Cvičení zpěvu najednou nebyla povinnost, ale příjemný oddech. Také jsem výrazně omezil pivo a začal běhat. Dneska už mám na kontě necelých 160km a téměř 6 kg dole. Začal jsem jíst zdravěji, víc zeleniny, méně tuků. Cítím se dokonale!
Nakonec se pro mě stalo nucené volno naprostým vykoupením. Nastudoval jsem hodně pěveckého repertoáru, napsal mnoho básní, které mi můj kolega zhudebnil, takže mě brzy čeká premiéry vlastního písňového cyklu. Natočil CD s Dagmar Peckovou a Jaroslavem Krčkem. Moje zatím první CD vůbec, tak se moc těším, jak to dopadlo. Zorganizoval jsem s kamarádem hudební festival ClassFest, který se bude konat ve Středočeském kraji v prvním týdnu září tohoto roku – což mě nejvíc těší, když vím, že všichni kolegové a kamarádi (a je nás zpěváků a muzikantů celkem téměř 30) to dělají z lásky k hudbě a z přátelství k nám. Budeme mít 4 koncerty, 2 v operním duchu, 2 na duchovní námět. Vše budou provázet profesionální herci coby moderátoři a jako triumf nám slíbil vzít ochrannou ruku nad festivalem samotný Jaroslav Krček.
Radosti je ve mně skutečně mnoho, prožívám teď asi nejšťastnější období. Od začátku června jsem opět ve Vídni a učím se na zkoušky. Je to příjemné, po těch týdnech zase změnit prostředí. Ale upřímně? Čechy krásné, Čechy mé. Čím déle jsem ve Vídni, tím více si uvědomuji, jak moc jsem srdcem Čech. Došlo mi, že byť Vídeň naprosto miluju a jsem tu šťastný, není to asi úplně místo, kde bych chtěl jednou vychovávat své děti. Mentalita je zde až moc jiná.
Když jsem se narodil, pravděpodobně byla konjukce Marsu v kolizi s dráhou Venuše, protože mé nitro je v podstatě esence sarkasmu, ironie a černého humoru. Nemám rád škrobené debaty o ničem, kdy si člověk musí dávat pozor na jazyk, aby se náhodou někdo neurazil. Nikdy by mě ani nenapadlo někoho ve zlém urazit nebo ponížit, to opravdu ne, ale mám rád tu náturu, kdy jsme si schopni udělat legraci úplně ze všeho. Nebo moct bezelstně pochválit toaletu kolegyním, aniž by měly pocit, že Vám haraší…  To u Rakušanů bohužel nevidím. Dle mého pohledu je tu společnost až moc korektní a nemá nadhled a smysl pro humor. Tak se snažím, alespoň ve své sociální bublině, trošku vířit vody. A zatím se daří  :D
Nicméně. Dodělám semestr a hurá do slibného léta. Čeká mě, vzhledem k mnoha zrušeným projektům, více volna, ale jak jsem zjistil, to já přesně potřebuji. Stejně se nikdy déle jak týden flákat nedokážu. Letos to bude spíš o setkávání přátel, přípravě na ClassFest, ale i několika operních představeních v srpnu. Energie a pocit štěstí ze mě prýští všemi póry, tak se už nemůžu dočkat, co mě v dalších měsících čeká!
                 

Vincku, tak pravou nohou!