Život jako opera – Druhé dějství

Jak jsem již psal v dřívějších blozích, začátek pravidelné fyzické aktivity mi vážně pomohl, o to těžší bylo se k nějakému pohybu donutit v posledním měsíci, kdy byly dny více než studené a deštivé. Práce do školy také nebylo mnoho, protože jsme vlastně týden od týdne nevěděli, jestli nás brzy nezavřou a my nebudeme muset jet domů. Navíc je můj rozvrh ve třetím ročníku o mnoho chudší, takže mám některé dny zcela volné. Stávalo se mi tedy vcelku často, že jsem tyto dny strávil v posteli s čajem, sleduje nejnovější filmy na internetu. Moje psychika neskutečně trpěla. „Overthinking“ mě naprosto ovládlo. Tak jsem si musel udělat zase přísný program jako na jaře. Vstávat nejpozději v 8:30, během dne si zacvičit (kvůli tomu jsem si koupil svou úplně první karimatku!), jíst zdravě, každý den zpívat a učit se nový repertoár. Občas je těžké se v prázdném bytě nezbláznit, ale dokud mi špinavé hrnce, ke kterým občas mluvím, nezačnou odpovídat, jsem v suchu!

Začátek třetího ročníku přináší i zodpovědnost, která mi dřív nedocházela. Přišla jakási „Studijní krize středního věku“ Jsem v půlce. Příští rok mě čeká bakalářský titul na jedné z nejprestižnějších univerzit světa. Nepromarnil jsem své studium zde? Jak na mě budou hledět kamarádi a kolegové v Česku, až se vrátím? Bude můj vývoj adekvátní kvalitě zahraniční výuky? Co jsem tu za ty dva roky dokázal? Tyto otázky mě napadají velmi často, poslední dobou. Když se mi občas stane, že na mou hodinu přijde některý z mladších studentů, hned mě napadá, jestli si řekne: „Kéž bych taky takhle uměl zpívat!“, anebo spíš:„Hej, chlape, tohle je třeťák, jo?“ Asi radši nechci znát odpověď.  Možná už zase až moc přemýšlím!
Semestr mi začal vcelku úspěšně, na rozdíl od mých přátel v Česku, mi vlastně až do této chvíle běží prezenčně. Tedy, zatím. Celý týden se ve zprávách střídají informace o počtu nakažených, teroristickém útoku a pravidlech nového lockdownu. Naštěstí se ukázalo, že pro naši Univerzitu to není velký rozdíl. Teoretické předměty běží online a na ty praktické smíme docházet do budovy. Je zde mnoho opatření a omezení, ale důležité je, že smíme zpívat! Výuka mě strašně baví. Když si člověk uvědomí, že je každý den ve škole možná naposledy, užívá si i tu cestu tam a zase zpátky! Všichni jsou jaksi milejší, profesoři motivovanější. Z každého prýští ta radost, že může něco dělat. Dokonce i kultura tu doteď fungovala normálně, takže jsem stihl i několik návštěv Státní opery. Paráda!
Stejně skvělé bylo i moje léto. Měl jsem hodně času a ten jsem trávil s rodinou a přáteli. Navštívil mou milovanou Olomouc, Liberec. Prošel si Krkonoše. Stálo to za to.

Největším momentem celého léta byl ale první ročník našeho uměleckého Festivalu ClassFest, který jsme založili s mým kamarádem Janem Kukalem. Bylo to zkrátka úžasný! Nazkoušeli jsme barokní koncert a i edukační představení o W. A. Mozartovi. 15členný orchestr, 12 solistů, 2 moderátoři a dirigent. Nádherná zkušenost a potvrzení, že i v takto náročné době se dá dělat umění. Proto nelelkujeme a už připravujeme další ročník! Aby vše mohlo být profesionálnější, museli jsme založit oficiální spolek, žádat o granty, oslovovat sponzory atd. Šílená byrokracie, ale snad bude mít výsledek.
Pro Class Fest 2021 máme naplánovanou velikou lahůdku! Operu, kterou před 10 lety v archivu Českého Krumlova objevil a nastudoval dirigent Vojtěch Spurný. Kromě něj tuto operu v posledních 250 letech nikdo neuvedl. Až my! 8) Jde o krátkou komedii o dvou žárlivých párech. Velmi se na to těším, bude to určitě legrace!  S Honzou si tam také zazpíváme hlavní mužské postavy.  Kromě opery se chceme zaměřit i na další žánry! Duchovní hudba, činohra a výtvarná umění. Proto nás čeká i koncerty barokní hudby, výstava fotografií Michaely Pondělíčkové a divadelní představení souboru Lubora Cukra: Bratři Čapkové: Ze života hmyzu. Prostě paráda!

Rád bych zase napsal, co všechno mě čeká, ale vzhledem ke krizi je většina mých projektů odvolána. Ať už turné s Dášou Peckovou, nebo písňový recitál v Olomouci, kde měl zaznít cyklus, pro který jsem napsal básně. Jediné rozhodnutí, které zatím nepadlo, je to, zda budeme mít tradiční koncerty s ansamblem Chorea Bohemica. Doufám, že ano!                
Nicméně se alespoň mohu soustředit na osobní rozvoj, kterého není nikdy dost! Máme teď škole další jazyk - francouzštinu. Musím říct, že už v tom mám vážně zmatek. Angličtina pro konverzaci, němčina pro studium a italština pro zpěv. Těmito jazyky se dnes už vcelku bez problému domluvím. K tomu umím úplné základy španělštiny, protože jsem se na jaře nudil a teď ještě povinně francouzština, taky kvůli zpěvu. (A za rok ještě máme ještě 2 semestry ruštiny!)
Jo, zní to jako strašná samochvála, slyším to, ale na výuku jazyků jsem zde opravdu pyšný a baví mě, že každý z nich hned můžu vyzkoušet na některém ze svých zahraničních spolužáků!
Co bych si popřál? Asi pevné nervy a pevnou vůli, neshnít v posteli, ale mít pořád drive a nadhled!
Chybí mi srazy v hospodách s mými českými kamarády, chybí mi rodina, kterou jsem už skoro 2 měsíce neviděl, chybí mi lidi… ale to teď asi každému. Podzim je naprd období každý rok a letos to je jen o fousek těžší.  Ale ještě jedna dobrá věc se teď děje – začal jsem doučovat hudební teorii. Jeden z profesorů mě požádal, abych pomohl jeho studentům porozumět látce výuky. Takže jsem podepsal smlouvu a je ze mě „pomocný učitel“. Ale samozřejmě mě studenti nemusí oslovovat plným titulem! Učitel úplně stačí! :D

Ale víte, co fakt ještě pomáhá? Barokní hudba! Doporučuju Händelovu Passacagliu gmoll – fakt rajcovní kousek!