Árie o studentech, kteří na to mají

Ona je půvabná slečna uvážlivě volící slova, on spontánní mladík s živelnou energií. Odlišná jsou též města, v nichž ti dva nyní žijí. A ještě o poznání odlišnější jsou obory, jimž se v těch městech věnují: Samanta Rožánková studuje v Londýně mediciální chemii, Vincenc Ignác Novotný ve Vídni operní zpěv. Přesto se to, co mají Samanta a Vincenc společného, najde snadno: oba studují v cizině díky nadaci. V jejich případě jde shodně o nadaci manželů Renáty a Petra Kellnerových, jež jim poskytuje finanční podporu, kterou by tito studenti ani jejich blízcí nedali dohromady. Skoro by se hodilo, aby Vincenc v souvislosti s vysokoškolským studiem Samanty zapěl proslulou árii: „Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty!“ Nejen jmenovanému páru plní nadace sen o úspěšném životě, v němž se bude moci realizovat tak, jak si přeje. Co víc, z takto úspěšných životů může profitovat celé Česko.

Zkušenost k (ne)zaplacení
Že Samanta Rožánková uvážlivě volí slova? Nastanou i chvíle, kdy nepoužije žádné. Přesněji řečeno, žádné české: „Výuka v Londýně se pochopitelně odvíjí v angličtině, a protože jde o specializovaný obor, jsou v něm používány specifické výrazy, u nichž ani neznám český ekvivalent.“ Někdy Samanta nevybere slovo v žádném jazyce. Dojde-li kupříkladu na téma brexit, na otázku horkou víc než kouřící šálek kávy, nad nímž právě sedí, reaguje s výmluvnou úsporností: ke krouživému pohybu ruky, jíž nápoj míchá, přidá pokrčení ramen. Od dvacetileté slečny to však není projev lhostejnosti; jde o poctivé mlčení místo vynuceného komentáře k věci, o níž příliš neví.

Raději nemluvit než mluvit neerudovaně? Pozor, jedná se o vzácný dar, který většině lidí chybí. Takový dar vynikne tím spíše, že Samanta absenci názoru vtipně glosuje: „Na jiných školách se asi o brexitu diskutuje, ale to víte, my chemici žijeme ve svém světě.“ Následně dlouhovlasá dívka zvážní: „Samozřejmě doufám, že se mě případné dopady brexitu nijak nedotknou.“
Ať vše dopadne jakkoli, Samantě nikdo nevezme zkušenost ze světa, kterou od loňského září ochutnává. Nikdo ji nevezme ani Vincenci Novotnému žijícímu zhruba stejnou dobu ve Vídni. V kosmopolitním prostředí a konkurenci talentovaných lidí z rozličných koutů planety se oba studenti připravují na to, aby se zařadili k nejlepším.

Nejsou sami, v cizině studují tisíce Čechů. Umožňují jim to výměnné pobyty typu Erasmus, další alternativou tlumící ekonomickou náročnost takového „dobrodružství“ jsou právě nadace. „Studium v Anglii je strašně drahé a jen z rodinných prostředků by pokrýt nešlo,“ přiznává Samanta Rožánková, která od Nadace The Kellner Family Foundation dostává ročně 270 tisíc korun, přičemž částku vydá převážně za ubytování. Vincenc Novotný dostal od stejných donátorů sumu 180 tisíc, utratí ji víceméně za totéž a ani on netají: „Nevím, jak bych vše bez téhle pomoci zvládal.“ 

Receptář prima studia
Samanta i Vincenc patří mezi studenty, kteří se ucházeli o podporu nadace a uspěli, poskytnutou sumu nemusejí vracet. Tedy za podmínky, že po studiu budou minimálně tři roky pracovat v Česku, čímž by jaksi vrátili do nich vložený vklad. Ani to ovšem není nezbytné, nadace připouští i jinou možnost. Vincenc Novotný si umí představit, že se může týkat právě jeho: pokud po vystudování operního zpěvu dostane kupříkladu zahraniční angažmá, bylo by kontraproduktivní, aby se vracel; o dobré jméno vlasti ve smyslu „co Čech, to muzikant“ by jistě užitečněji pečoval venku než doma.
Vyfabulovaná varianta je však - řečeno floskulí z říše tónů - hudbou budoucnosti. „Je to věc budoucího Vincka, současný se tím zatím nemusí zatěžovat,“ mluví mladík žertem o sobě, čímž zdůrazňuje, že na podobné starosti má čas. „Nyní si užívám, že mohu zpívat.“

Muzika ho obklopovala od dětství prostřednictvím rodičů i tří sourozenců. Potřebnou dávku exhibicionismu, touhy předvádět se před zraky ostatních, mu navíc do genů vložil dědeček Přemek Podlaha, známý moderátor hobby pořadů, zejména kultovního Receptáře. „Kutilské vlohy jsem po dědovi rozhodně nezdědil,“ říká pobaveně vnuk, vděčně ovšem dodává: „Dědeček už bohužel nežije, ale stihl mi dát užitečné rady, jak stát na jevišti a podobně.“ Cesta mladého muže před publikum byla poměrně přímá. Na rozdíl od cesty Samanty Rožánkové k vědě - tou byla rodina netknuta, takže dívka vyvolala údiv. „Maminka i dnes občas prohodí, že absolutně netuší, kde se to ve mně vzalo. Popravdě, moc to netuším ani sama. Chemie mi ve škole sice nikdy nedělala problémy, že ji ale budu studovat, mě dlouho nenapadlo. Pořádně mě chytla až někdy v osmičce, asi jsem měla štěstí na dobré učitele,“ míní.

Povedená písnička
Další rozdíl mezi oběma studenty? Zatímco v případě Vincence je poměrně jasná představa, čemu se věnuje - co je opera, ví patrně i člověk, jehož kulturním vrcholem je četba Čtyřlístků -, představit si obor Samanty je složitější. Studentka se ho snaží přiblížit tak, že leží někde mezi chemií a lékařstvím, začne-li ho ale popisovat zevrubněji, je to pro laika srozumitelné asi jako operní árie v maďarštině.
U Samanty byl před vstupem na londýnskou univerzitu hodně zásadní prospěch, nabyté znalosti. „Na gymnáziu jsem si nepřipadala jako šprtka, ale ostatní mě tak vnímat mohli,“ připustí a zaculí se. Ani Vincenc se rozhodně nemohl na střední škole flákat, věděl však, že má ku pomoci ještě cosi, co nelze naučit: talent.
„Začínal jsem s houslemi, jenže pak mě hrozně nebavilo cvičit. Zato mě bavilo zpívat a nestyděl jsem se před publikem, naopak mě naplňovalo štěstím a nabíjelo, když jsem mohl lidi bavit, když se smáli. Různě jsem na pódiu hýbal očima a podobně, naučil jsem se s hledištěm pracovat. Navíc se záhy zjistilo, že mi zpívání jde, a začal jsem v Praze studovat gymnázium s hudebním zaměřením,“ popisuje.
Střední škola tak byla pro Samantu i Vincence „povedená písnička“. Její další sloky museli teprve dopsat.

Do zavřených dveří
Středoškolák Novotný rozhodně nechtěl, aby se za jeho operním snem zavřely dveře. Přitom si je málem zavřel sám. Na základě mylné informace o dni otevřených dveří se rozjel do Vídně za vyhlédnutou profesorkou zpěvu. Když se mu ji po peripetiích podařilo najít, oznámila mu, že žádný „návštěvní“ den není. „Děkuji,“ zahuhlal mladík a opouštěl kabinet. Pak mu to nedalo - „vždyť jsem sem vážil dlouhou cestu!“ -, do dveří zase vstoupil, představil se a profesorka svolila, aby předvedl své umění.

Ne že by tím odvážlivec ze středočeské vesnice Ládví získal místo na jedné z nejprestižnějších operních škol. Čekaly ho ještě tvrdé přijímací zkoušky, jejichž sítem prošlo ze sto třiceti uchazečů do prvního ročníku deset. Ale… předzpíváním v profesorčině kanceláři se jeho vídeňský sen začal pomalu zhmotňovat. Za naplněním londýnského snu nemusela Samanta Rožánková coby středoškolačka cestovat z rodné Prahy. Ani přijímačky ji netrápily. Do několika významných škol rozeslala motivační dopis, přičemž první volbou byla ta, do níž v současnosti chodí. Odtud jí totiž přišla podmínečná nabídka ke studiu vázaná na úspěšnou maturitu; když ji Samanta zvládla, ocitla se v britské metropoli.

Musela se vzdát nejen maminčiny kuchyně, ale i velkého koníčku, synchronizovaného bruslení. V něm to dotáhla až na mistrovství světa a přiznává, jak ji mrzí, že sport musela dát k ledu. „Nejbližší slušný anglický oddíl je v Nottinghamu, což je z ruky a finančně by to asi pro mě nebylo lehké,“ přemýšlí nahlas. „Zatím jsem začala v Londýně dělat latinskoamerické tance, to je fajn, ale bruslení bych se nechtěla trvale vzdát, doufám, že se ještě nějaká možnost naskytne.“ Po přijetí na univerzitu ovšem měla bruslařka spíše starost, jak vybruslit z nedostatku peněz na studium. Stejný problém vyvstal i před Vincencem: „Euforie z přijetí do Vídně trvala týden. Poté mi začalo vrtat hlavou, kde na to vzít.“

POZOR!
V rámci EU lze nastoupit na univerzity, kde za studenta platí školné stát. Jde především o Dánsko a Švédsko. Naopak populární studium ve Velké Británii se může prodražit… To skandinávské země jsou přátelské a studium na zdejších univerzitách je prestižní věc.

„Teď už musíš!“
Nadace manželů Kellnerových tento problém vyřešila. „Do desek jsem dal všechny údaje o sobě, přidal pozvánku na absolventský koncert a tlustý svazek poslal nadaci,“ líčí Vincenc Novotný. „Následně jsem dostal pozvánku na pohovor a už paní v recepci na mě volala:,Jé, vy jste ten zpěvák!‘ Hrozně mě potěšilo, že o mně takhle předem každý ví, pohovor jsem zvládl bez nervozity a podpora klapla.“
Klapla i Samantě. „Měla jsem hroznou radost, ale zároveň mě přepadly obavy, hrklo ve mně. Dělala jsem si raději záložní plány, kdyby Londýn nevyšel, najednou jsem ale věděla: A teď už musíš!“
Rovněž v tomto ohledu se Vincenc liší: „Žádné obavy jsem neměl, věděl jsem, že vídeňská škola je úžasná. Samozřejmě i náročná, kolikrát z ní přijdu vyřízený, ale cítím, jak mě v ní každá hodina posunuje dopředu. Navíc rád organizuji, takže jsem hned na začátku studia svolal skupinu českých studentů do hospody na pivo… Víte, říkám si, že co udělá současný Vincek, bude se tomu budoucímu určitě líbit.“
Pozitivní přístup a optimismus jsou podle všeho vhodné, oprávněné. Studium Vincence a Samanty je a ještě bude velmi náročné, zdá se však, že nemusejí mít strach. Po všech stránkách na něj mají.

***
Nadace a mecenáši
The Kellner Family Foundation Renáty a Petra Kellnerových nabízí v rámci projektu Univerzity stipendia mimořádně talentovaným mladým lidem ze sociálně znevýhodněného prostředí. 
Fulbrightovy stipendijní programy jsou financované českou a americkou vládou; umožňují studovat, vést výzkum či vyučovat v USA. Stipendia obvykle pokryjí životní náklady, zpáteční letenku a zdravotní pojištění, případně i další náklady, jako je školné. 
Nadace Bakala Foundation poskytuje v programu Scholarship stipendia zahraničních univerzit, zejména v USA nebo Velké Británii. 
Nadace Martiny a Tomáše Krskových nabízí každý rok stipendia deseti českým studentům technických oborů, přírodních věd, ekonomie, historie a politologie.

O autorovi| Filip Saiver, mailto:saiver@instinkt-online.cz