Život jako opera | Finále

Po krátkém a velmi příjemném, přátelském rozhovoru s mojí profesorkou zpěvu jsme se dohodli, že tři roky studia v její třídě byla krásná a obohacující doba, ale je čas to zkusit jinde. Proto mi nabídla místo ve třídě jejího kolegy a úžasného tenoristy světové úrovně Benjamina Brunse, který se mě ujal a já u něj svá studia dokončil. Bylo to báječné moci si ještě v posledním roce „osahat“ výuku u jiného profesionála. Nicméně i tak na profesorku Margit Klaushofer nikdy nezapomenu a jsem moc vděčný za veškerou její pomoc!

Podzim roku 2021 se nesl v přípravách na můj divadelní debut.

Jednoho dne si ve svém vídeňském bytečku peču bábovku a jako správný „influencer“ (neboť je jídlo v rozumné míře zdravé, pečení je balzám na nervy a mám fakt pěknou silikonovou formu), hned letí její fotka na sociální sítě. Během večera se objeví pár palců, srdíček a jeden komentář od nejmenované osoby, že peču hezky a jestli si taky nechci zazpívat v divadle. Zprvu jsem si myslel, že to je nějaký šprým, ale když pan režisér trval na svém, dohodli jsme detaily a já skutečně měl před sebou scénické provedení Haydnova známého oratoria „Stvoření světa“ (Die Schöpfung) na prknech Slezského divadla Opava, konkrétně roli archanděla Uriela. Tento projekt byla krásná zkušenost – poznal jsem mnoho nových kolegů, trošku odtajnil fungování kamenného divadla a zazpíval si oratorium scénicky, což se mnoho nestává. (Oratorium je, na rozdíl od opery, koncertní žánr a bylo komponováno téměř výhradně pro koncertní a nikoli scénické účely.) To jsme hráli celý prosinec a leden.

Jsem strašně moc vděčný Vám všem, v Nadaci, za neskonalou pomoc a podporu. Za přátelský přístup, příjemnou komunikaci, podporu i v mimo studijních aktivitách. Našel jsem si v řadách stipendistů Nadace The Kellner Family Foundation i pár přátel, tak srdečně doufám, že budu moci v budoucích letech na setkání i nadále chodit a práce mi do toho, tak jako letos, nebude zasahovat. Díky i Vám, pane Kellnere, tam nahoru! Díky Vám se splnil sen jednoho buclatého kluka ze středočeské vesničky Ládví.

Vincenc Ignác Novotný

stipendista projektu Univerzity

Naše univerzita nemá přespříliš náročné podmínky pro ukončení bakalářského studia, proto mě nadcházející konec ani moc nestresoval. Naše práce s minimální délkou asi 10 stran není nikde zveřejňovaná a nikdo ji nečte. Tudíž je i motivace, napsat dobrou práci, jaksi nižší než jinde, kde tuto musíte například i obhajovat. Jako téma jsem si zvolil právě naše provedení nově objevené barokní opery Giuseppe Scarlattiho „Dove e amore e gelosia“, které proběhlo na našem studentském festivalu ClassFest.

Téma nebylo zvoleno špatně, dokonce jsem i celou práci stihl během vánočních prázdnin „nahodit“, ale vybral jsem si vedoucího, který byl velice pečlivý, takže jsem do deadlinu odevzdání práci musel ještě asi 4x téměř kompletně přepracovat. Možná je to normální, ale jelikož jsme během celého studia nemuseli napsat jedinou oficiální práci, essey ni referát, dost jsem se nazlobil. Pokud to čtou nějací studenti, kteří to považují ještě za slabé kafe, určitě se ozvěte, ať mohu mít dobrý pocit, že může být i hůř.

Únor byl opět ve znamení školní operní produkce. Letos se dělala Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, což byste jistě viděli jako skvělou věc, že se ve Vídni dělá naše národní opera. Ani ne, hele. Dělalo se to ve starém, archaickém, německém přebásnění s dialogy, které vlastnoručně dopsal tvůrčí tým pana režiséra a dirigenta. Mno, bylo to náročné, do toho nás pořád ohrožovala korona, takže ze 17 lidí jich během zkoušecího procesu 11 onemocnělo. Nikdo neměl komplikovaný průběh, naštěstí, ale vyděsilo nás to všechny. Z důvodu pandemie jsme ani nemohli operu provést s orchestrem, tak si jistě dovedete představit, že zvukový šál doprovázejícího klavíru byl jemně nedostačující pro patetický zvuk opery. Nebudu si stěžovat, byl jsem moc vděčný, že jsem si nastudoval tenorové role Vaška a Komedianta, během kterýchžto jsem si užil dost srandy. Takže projekt nakonec super!

Díky relativnímu úspěchu v Opavě mi tehdejší šéf opery nabídl další roli a to tentokrát už s blyštivým zvukem. „Don Ottavio v Mozartově opeře Don Giovanni.“ Byl jsem nadšený. Okamžitě jsem si koupil klavírní výtah. (Tato knížka stojí velmi běžně kolem 1000 Kč a je to svazek, kde jsou tištěny pěvecké linky zpěváků za doprovodu klavíru. Svazku, kde je i celý orchestr, se říká partitura.)

Hned jsem se začal svůj part učit. Zabralo mi to téměř dva měsíce a velice jsem se těšil, až si to v divadle zazpívám. Jaký smutek jsem pocítil, když jsem se dozvěděl, že z finančních důvodů se produkce Dona Giovanniho musí zrušit. Dva měsíce práce, které mi jednak samozřejmě nikdo nezaplatil, ale hlavně mě to strašně mrzelo. Měli jsme mít úžasnou partu, většinu kolegů bych už býval byl znal, takže jsem cítil veliké zklamání.

Naštěstí se záhy ukázalo, že to mělo svůj důvod a dneska jsem moc vděčný, že Giovanni nebyl. Během první půlky května mi volala známá, se kterou jsem už loni dělal jednu produkci na Smetanově Litomyšli, že jim vypadl tenor ve zpěvohře a že ví, že určitě nemám čas, ale jen to zkouší, jestli bych se nechtěl role venkovana Lukáše v Bendově zpěvohře „Vesnický trh“ ujmout. Kdyby byl býval byl pokračoval Giovanni, čas bych neměl, neboť bych musel jezdit téměř nonstop z Vídně do Opavy, ale takhle? Srdečně jsem přijal a slíbil, že se roli rychle doučím a za 14 dnů dojedu do Prahy. Nutno podotknout, že premiéra byla ještě na konci května, takže to bylo opravdu na poslední chvíli. Asi to bude znít velmi kýčovitě a trapně, ale strašně jsem se tam zamiloval do své divadelní partnerky, se kterou jsme začali chodit a je to boží! Dokonce jsme během července odjeli na dovolenou do Itálie k moři, které jsem do té doby ještě nikdy neviděl. (Nebyl pro samé povinnosti čas, peníze a ani nikdo, s kým bych jet chtěl.) Na to, že jsem si říkal, že žádný vztah do konce studií v zahraničí nechci a už vůbec ne se zpěvačkou, heh… Šťastnějsí být momentálně už vážně nemůžu! No, zaplať Pánbůh, že Giovanni padl!

Poslední příběh, co bych chtěl ještě sdílet, jsou mé závěrečné zkoušky. Stejně jako bakalářská práce, nejsou ani závěrečné zkoušky ze zpěvu nijak extrémně komplikované. Šest různých písní a čtyři árie. Vlastně zkouška, že jsem se na ni, stejně jako tehdy na maturitu, strašně těšil. To by ale bylo moc jednoduché. Tři dny před „dnem D“ jsem dostal strašnou rýmu. Naštěstí jsem nesmrkal moc, krk mě nebolel, neměl jsem horečku, nic. Jen příšerně ucpané dutiny. Zněl jsem jak výstražný roh zaoceánského parníku v mlze. No a byly dvě možnosti. Buďto zkoušku odložit na září, anebo to prubnout a doufat, že kantorům dojde, že jsem jen nastydlý a normálně zpívám jinak. Ano, můj vrozený workoholismus mě nenechal ve štychu a já šel zpívat. No, úplné peklo to nebylo, ale zázrak taky ne. Hlavní je, že diplom je doma! O týden později jsem ještě dělal přijímací zkoušky na magisterské studium a to už jsem měl dutiny prázdné, takže se mi zpívalo výrazně lépe.

Nyní mám za sebou krásné léto. Stihl jsem toho na své letní poměry zase o fous víc než loni. V červenci jsem v rámci olomouckého festivalu Baroko zpíval v opeře "La Psiché" roli boha Mercuria, což byla legrace, neboť jsem své kolegy už znal a v rámci "barokního patosu" jsem se na jevišti nemusel herecky nijak omezovat. Poté jsem měl jako vítěz loňské soutěže Letní školy barokní hudby v Holešově koncert laureátů v Jevišovicích s ansámblem Czech Ensemble Baroque. Mezitím se ještě vklínila poslední tři představení Vesnického trhu - dva ve Valticích a jedno v Praze. Těch několik volných dnů jsem se už učil program na srpen.

V srpnu jsem stihl znovu Letní školu barokní hudby v Holešově, kde jsem nastudoval Händelovo oratorium "Triumf času a pravdy" a během toho jsem už paralelně zkoušel v Kroměříži na blížící se velkou premiéru. 18. 8. jsme v rámci Olomouckých barokních slavností uvedli úplně první českou zpěvohru Františka Škroupa, Dráteník. To byl velký úspěch - jednak jsme si to užili my, všichni interpreti, protože tato "sonda do dějin hudby" se už léta v Čechách nehrála a tedy to byla krásná příležitost. Druhý důvod úspěchu byly všeobecně pozitivní ohlasy jak publika, tak hudebních kritiků. Poslední třešničkou na mém pomyslném "letním hudebním dortu" byla zahajovací mše na festivalu Dagmar Peckové - Zlatá pecka v Chrudimi. Toliko stačilo před začátkem dalšího, magisterského semestru a nové kapitoly mého studijního života.

Ve Vídni byly to skvělé roky. Naučil jsem se jazyky, poznal kus Evropy, nastavil si priority, zjistil, co od života chci a nechci, dospěl… (ehm, tak určitě).

BcA (bakalář umění) Vincenc Ignác Novotný se loučí a těší se ještě na dva roky ve Vídni, kde dodělá, snad, titul Magistra umění. A jistě brzy, někde v divadle, koncertním sále nebo na hudebním festivale, na shledanou!

Jsem strašně moc vděčný Vám všem, v Nadaci, za neskonalou pomoc a podporu. Za přátelský přístup, příjemnou komunikaci, podporu i v mimo studijních aktivitách. Našel jsem si v řadách stipendistů Nadace The Kellner Family Foundation i pár přátel, tak srdečně doufám, že budu moci v budoucích letech na setkání i nadále chodit a práce mi do toho, tak jako letos, nebude zasahovat. Díky i Vám, pane Kellnere, tam nahoru! Díky Vám se splnil sen jednoho buclatého kluka ze středočeské vesničky Ládví.

foto Olomoucké barokní slavnosti