Daniel Mužátko

V podzimním semestru čtvrtého ročníku musí každý student matematiky na Aberdeenské univerzitě napsat, pod vedením jednoho z profesorů, závěrečnou práci. Je to jistá obdoba bakalářské práce v českém školském systému, zabere tedy vcelku dost času a úsilí. Na druhou stranu ale také přinese cenné znalosti a především dá studentu dobrý přehled o tom, jak vypadá matematický výzkum.

Hranice světla poznáváme jen díky tmě, melodie je zvuk zasazený do ticha a o zlu lidé mluví, když vidí málo dobra.

Tento rok byl jarní semestr v Aberdeenu jiný, ostatně jako i všude jinde. Nehodlám Vás zatěžovat podrobnostmi, důležité je, že jsem ho úspěšně ukončil. Ale protože jsem už od konce března doma v Česku, měl jsem hodně času na přemýšlení o studiu, o studiu matematiky, a dospěl jsem k jistým zajímavým názorům.

Studium na vysoké škole přináší radost i urpení, výzvy a zklamání. Mnoho studentů se shodne, že jedním z nejtěžších období čtyřletého bakalářského studia je třetí rok. První rok je těžký, začátky jsou těžké, ale všechno nové také vhání do žil novou motivaci. Druhý rok je těžší, ale student si vystačí s tím, že probíranou látku zvládá na uspokojivé známky. Čtvrtý rok je náročný, píše se v něm závěrečný projekt a student musí aktivně řešit, co s ním bude po úspěšném absolvování. Ale pro všechny ty starosti nemá čas řešit, jestli to, co dělá, je to pravé a jestli je šťastný.

Jako každým rokem tento podzimní semestr utekl zase o něco rychleji než ten minulý, a tak mi už zbývá jen napsat zkoušky a vrátím se zas na Vánoce domů. Tento semestr byl nicméně jiný. Zaprvé jsem si konečně opravdu zvykl na to, jak to v Aberdeenu chodí, umím se v tom dobře orientovat a vím, kam a za kým jít, ať už potřebuji cokoli. Zadruhé se na univerzitě konečně učím jenom matematiku. Rozhodně příliš nezanedbávám ostatní moje zájmy, stále hraji na kytaru, čtu, sportuji a tak vůbec... Ale mít na všechny předměty jen matematiku, to se mi poštěstilo až teď. A baví mě to, protože máme dobré učitele, které opravdu zajímá to, o čem přednáší. Konečně už znám dostatek matematických myšlenek, pohledů a nástrojů, aby se jednotlivé části začaly propojovat a dávat smysl.

Občas musí člověk použít i zcela nelogické výrazy, aby se alespoň trochu přesně vyjádřil. Jak je všem studentům filozofie známo, na zodpovězení opravdu velké otázky samotný jazyk nestačí, musí se jít za něj a doufat, že ostatní pochopí, či možná přesněji vycítí, kam přesně za něj se míří.

Už je konec února, zase jsem za půlkou semestru a zkouškové se kvapem blíží. Sice je pro mě studium matematiky stále těžší a často si musím dlouho do noci lámat hlavu nad zapeklitými problémy a důkazy, na druhou stranu o to větší je pak radost z nalezeného řešení - a to se vyplatí. Navíc, bylo by smutné, kdyby studium na vysoké škole nebyla pořádná výzva. Dnes Vám ale nechci motat hlavu svým studováním a svým veřejným životem na univerzitě. Naopak. Chci Vám říct něco z každodenní praxe každého studenta. Píšu o vaření a jídle.

Vždycky mne zajímala východní kultura, rád čtu Konfucia, Lao-C’, básníka Li-Po, zajímal jsem se a zajímám se o čínskou symboliku a tradiční čínskou medicínu, a tak, když jsem se na začátku října dozvěděl, že Confucius Institute pořádá na Aberdeenské univerzitě lekce Kung-Fu, dlouho jsem neváhal a přihlásil se.

Aberdeenská univerzita je proslulá nespočtem studentských spolků a klubů nejrůznějšího zaměření. Scházejí se Rusové, golfisté, republikáni i přátelé paranormálních jevů. Aby toho nebylo málo, od roku 2015 se začali scházet i matematici. Tedy alespoň ti z nich, kteří se trochu zajímají o okolní svět, a jejich jediná zábava kromě matematiky není sledování zábavně-naučných videí o matematice.

Aberdeen je plný překvapivých lidí a míst. Mezi studentskou vesnicí a univerzitou se rozléhá Seaton park. Z jedné strany je ohraničen vysokou kamennou zdí, z druhé řekou Don. Je v něm několik strmých kopečků, ale není jich moc, a tak tam rád chodívám běhat.

Snad už jen kvůli tomu, že je v Aberdeenu zkouška sirén každou středu a ne jen jednou za měsíc, jak to bývalo doma, uteklo mi první čtvrtletí jako mžik. Není to dávno, co jsem vypil první Irn-Bru a vyzkoušel Buckfast (tady oblíbené víno s kofeinem). Není to dávno, co jsem poprvé nejistě a často zmateně brouzdal úzkými uličkami středověkého kampusu. A vidíte, dneska mi to připadá jako strašně dlouhá doba.