Nejen studiem živ je člověk

Moc rád jím a zdaleka ne vše mi chutná! Chápu, že to tak má většina lidí, nicméně když jste studentem v cizině, staví vás to před dvě možnosti: Buď budete chodit do dobrých restaurací, kaváren a cukráren, nebo si prostě dobré jídlo budete muset uvařit. Protože ta první možnost je docela nákladná a student jako já nemá zrovna peněz na rozhazování, musel jsem si logicky vybrat tu druhou.

Výhodou skotských studentských bytů jsou prostorné a velmi dobře vybavené kuchyně. Je to trochu zvláštní, protože Skoti ani Angličané většinou moc času vaření nevěnují a velmi dobře by si vystačili jenom s mikrovlnkou. A ostatně ani tu většinou nepotřebují, protože fast-food se prodává už teplý. V britských supermarketech najdete spoustu předpřipravených jídel: nadívané kuře, které stačí jen dát na dvě hodiny do trouby a výsledek vás zaručeně odrovná. Dobrá čočková polévka, kterou stačí jen ohřát. Dokonce i humra si můžete koupit už předpřipraveného - stačí ho prohřát v horké vodě nebo mikrovlnce a můžete se naobědvat jako pán. Nic z toho mi není sympatické. Chápu, že občas člověk prostě nestíhá, a tak sáhne v obchodě po něčem takovém, ale abych jedl každý den něco, o čem ani přesně nevím, z čeho je to vyrobené, to se mi příčí.

A tak vařím. A peču. A daří se to. Většinou. Začínal jsem velice jednoduchými recepty, které jsem znal z domova - jednoduché polévky, vejce na mnoho způsobů, těstovinové saláty a podobně. Potom jsem si začal péct chleba. Zastesklo se mi totiž po domácím žitném chlebu, neboť zde je k nesehnání. Bylo docela obtížné najít kvalitní žitnou mouku, není to tu vůbec běžná surovina, ale nakonec jsem jednou vstoupil do polského obchodu a vítězoslavně vyšel s třemi kily hladké žitné. A od té doby si peču chleba, housky nebo placky prakticky každý týden.

Brzy mě začalo nesmírně bavit objevovat nové chutě a suroviny. Začal jsem sledovat různé pořady o vaření a vždycky, když mě něco napadlo, nakoupil jsem vše potřebné a hned to vyzkoušel. Několikrát jsem připravoval skotské mušle a lososa a hovězí líčka a kachnu - s ničím z toho jsem dřív doma nepracoval. Ne, že bych to neochutnal, ale jíst něco a připravovat to, to je velký rozdíl. A musím se pochlubit, že se mi vesměs dařilo a daří. Pravda, játra nemám rád, a přestože jsem se snažil je připravit podle velmi dobře vypadajícího receptu Gordona Ramseye, nic se na tom nezměnilo. Zato hovězí steaky, lilkové pyré, pečené vepřové koleno, pečený jehněčí bok se zeleninou vařenou v bylinkové páře, nebo kachna se zelím dopadly znamenitě.

Tohle nepíšu, abych se vychloubal. Přestože jsem na svoje kuchařské úspěchy pyšný, píšu to, abych povzbudil všechny ostatní studenty, aby se nebáli a vařili. Jde totiž jenom o to začít a nepřestat kvůli prvnímu nezdaru. Odměnou je pak nejen zdravý a chutný pokrm, ale taky pocit z vytvoření něčeho, co má smysl. Jídlo totiž má vždycky smysl. V našich životech se ale čím dál méně setkáváme s něčím, co má smysl samo o sobě. A už kvůli tomu opravdu má cenu se mezi studováním parciální integrace riemannovských integrálů a determinantů grup na chvíli zastavit a něco dobrého si uvařit. Dobrou chuť!