Lekce Kung-Fu

Podle přihlášky jsem měl trénovat pod vedením uznávaného mistra Kung-Fu ve skupině asi patnácti lidí. To se úplně nestalo. Na první hodině jsem byl sám. Kromě uznávaného mistra Kung-Fu, Bruce Clarka. Musím se přiznat, že, když jsem ho poprvé uviděl, ani trochu mi nepřipadalo, že by tenhle malý tělnatý usměvavý člověk v džínách a starém triku mohl být dobrý v nějakém bojovém umění.  Mýlil jsem se. Stačilo pár minut a zjistil jsem, že tenhle skoro šedesátiletý pán je na tom fyzicky mnohem líp než já, a že dokáže provádět namáhavé věci s úctyhodnou lehkostí. Sifu Bruce Clark je ostatně nejlepším žákem mistra Pedra Cepera Lee, který je žákem Lee Chi Waie, který je žákem Yuen Linga, který je žákem Tang Funga, který je jedním z největších žáků legendárního Wong Fei Hunga, člena Deseti Tygrů Guangdongu - skupiny deseti nejlepších bojovníků Číny v 19. století. A nyní byl najednou Bruce Clark i mým osobním učitelem Kung-Fu.

Kung-Fu, řekl mi, znamená “velké úsilí”. Jde o disciplínu a vytrvalost, můžeš být mistr Kung-Fu třeba v malování, je to úplně jedno, nemusí to vůbec souviset s bojem, souvisí to s úsilím, dosciplínou a vyrovnaností, spojením mysli a těla. Všechno bojování v Kung-Fu vychází z dokonalého spojení mysli a těla. Nejlepší bojovníci se dvacet let učí dokonale ovládat svoje tělo, aniž by bojovali. Jakmile ale mají bojovat, jednoduše to umí, protože dokážou se svým tělem udělat vše, nač jen pomyslí. Lidé většinou vědí, co by bylo dobré udělat, je to instinkt, problém je, že skoro nikdo to udělat nedokáže. Potom mi řekl, že život není lehký a nikdy nebude. Ale je mnohem lehčí, když je člověk fyzicky i psychicky silný, a i o tom je Kung-Fu.

Naučil mne několik základních cviků. Postoj koně, jestřába a draka, základní sestavu Qi Gong, která je složena z jednoduchých cviků, které se provádí dlouhou dobu a člověk se u nich především učí ovládat svoji energii a dech, a několik dalších užitečných cviků. Snažím se je cvičit každý den, a musím říct, že se díky tomu cítím velice dobře. Každý den zkouším prodlužovat dobu jednotlivých cviků. Například základní postoj koně, cvik, při kterém člověk stojí s rozkročenýma nohama, s nízkým těžištěm a zády a hlavou v jedné rovině kolmo k zemi, už zvládám i déle než pět minut. Základní kurz skončil, a tak teď cvičím sám, mám pořád co zlepšovat. Pomáhá mi to i v učení, dokážu se lépe soustředit na matematiku. Vždy, když jsou moje myšlenky roztěkané, udělám jeden nebo dva cviky a znovu nabudu klid. Chtěl bych jednou být Kung-Fu mistr v matematice. Kdo ví, jestli i to jde. Třeba to objevím. Každopádně mám co zlepšovat.

Mistr Bruce jednou, když se ještě učil Kung-Fu v Čínském městě v New Yorku, cvičil před zrcadlem postoj koně. Je to jeho oblíbený cvik. Po padesáti šesti minutách zmizel. Neviděl se v zrcadle. Nebyl tam. A nic necítil. Říkal, že mu samozřejmě každý řekne, že prostě cvičil příliš a jeho tělo bylo vyčerpané. Ale on si to nemyslí, prý z toho měl úplně jiný pocit, nebyl ani trochu vyčerpaný. Nevím, co si o tom myslet, ale vím, že bych to jednou rád zažil.