Nepřítomnost

Mnozí se vám svěří, že důležitost někoho blízkého ve svém životě opravdu poznali, až když se ten blízký najednou vzdálil. Někteří o tom dokonce píší romány. A je to stále přítomná pravda a dokonce dnes snad ještě přítomnější.

Jako lidé si lehce zvykáme. Zvykneme si na lidi, kteří nás obklopují, na barvy, na zvuky a smích, na zvířata, na auta, na stále otevřené restaurace a obchody, na školu a na stále znovu se opakující monotónní dny. A velice brzy přestaneme vnímat, co z toho se nám líbí a co bychom raději změnili. Máme zvyk a to je velmi příjemné.

A je až zarážející, jak rychle si přestaneme vážit možností, příležitostí a radostí, které nám život přináší. Je lehké zvyknout si na luxus a pohodlí. Takže paradoxně hodnotu našeho blahobytu poznáváme, až když je nám (alespoň z části) upřen. Až když nemůžeme chodit na koncerty a do divadla, uvědomíme si, jak krásný a povznášející pocit takové podniky přináší. Až když zavřou obchody a restaurace, dojde nám, jak dobře si žijeme a jíme. Až když zavřou školy, pochopíme, jak důležitý je osobní kontakt s učitelem a spolužáky.

Nepřítomnost lidského - nepřítomnost zmatených pohledů spolužáků, nepřítomnost nervózního profesora opravujícího chyby, které napsal na tabuli, nepřítomnost úsměvů...to vše vede k touze prožít všechno ještě jednou a mnohem líp, dosyta. Konečně být při tom, konečně si užít všechny ty krásné okamžiky každodennosti, na které bychom už málem (nebýt koronaviru) zapomněli.

Nechci tu psát o ztrátách, protože to dělají mnozí ostatní. Navíc věřím, že ztráta, i sebevětší, je příležitost k novému nabytí. Nedělám si iluze, že jakmile pandemie opadne, vše se rychle vrátí do starých kolejí a všechno, co bychom teď tolik chtěli zpět, bude zase jen každodenní všednost. Ale teď, teď je ta chvíle na chvilkové prozření! Chvíle nepřítomnosti. Chvíle nedostatku. Chvíle, která nám může ukázat tolik krásného o našich životech. Bylo by hloupé jí promarnit.