Nejtěžší část

To třetí rok přináší tyto otázky nejintenzivněji. Najednou nestačí mít dobré známky a rozumět si s učiteli: šel jsem studovat, abych oboru rozuměl, ne abych se učil pro známky. Co když tomu oboru ale nikdy neporozumím? Co když nemám ani špetku talentu a s vytrvalostí dojdu leda tak k hezkému titulu, ale nikam dál?

Takové otázky nutí znovu a znovu přezkoumávat základní osobní hodnoty. Nikdo nechceme věnovat spoustu času něčemu, co vede do nikam. A když máme čas si to uvědomit, dostaneme strach. Strach z nejasnosti budoucnosti a naší nevědomosti. Je to ten starý dobrý strach o existenci, strach, kvůli kterému Kierkegaard nikdy nepožádal Reginu o ruku. Je velmi důležitý a nikam nevede.

Myslím, že je dobře procházet si obdobím pochybování pořádně a nezlehčovat ho. A ačkoli tohle možná nedává velký smysl, píšu to právě proto, že někdo mi může rozumět. Protože každý si někdy prochází obdobím sebezpytování a je osvobozující a uklidnující si uvědomit, že takové procházení je vždy klikaté, vede odnikud nikam a potom dva kroky zpátky, ale stejně má smysl. Někdy je potřeba přešlapovat na místě.