Ta „větší“ polovina

Dva roky v Aberdeenu uběhly jako voda, zatím s velmi přijatelnými výsledky. V žulovém městě jsem si našel oblíbená místa, kamarády, zajímavé knihy, kostely, pěkné kavárny. V matematické společnosti jsem z reprezentanta druhých ročníků povýšil na pokladníka, z čehož mám velkou radost. Celkově šlo vše dobře a hladce. A už jsem v půlce. Jsou ale různé půlky, různě velké, jakkoli je to nesmyslné. Pokud v tom ale chcete hledat smysl, dá se to popsat i tak, že jsou například jinak vážené – jsou stejné časově, ale co se práce týká, mohou se velmi lišit. Ve světle absolutna pak ale nemůžeme rozpůlit nic, jen čísla. Ale svět nejsou jen čísla...
Dovolte mi odbočku.

Když jsem v červnu pomáhal v Brně na Evropských hrách handicapované mládeže Emil Open - byl jsem tam jako delegát Islandu-, sledoval jsem mnoho plaveckých závodů. A pozoroval jsem velmi známý jev: špatné zvládnutí závodu kvůli špatnému rozvržení sil. Mnozí, plní adrenalinu a nadšení, vystartují jako střely, aby po pár metrech byli nuceni velmi zpomalit, neboť jejich tělo ani hlava to tempo nezvládá. Někdo vyplave příliš rychle a potom se mu nedostává sil, jiný vyplave příliš pomalu a v cíli už nemá dost času ukázat, kolik sil mu ještě zbývá.
Dovolte mi ještě druhou odbočku.

Na vytoužené dovolené v Gruzii, kterou jsme letos v létě s bandou kamarádů podnikli, jsme se rozhodli zdolat Mt. Chkeeru – 3587 m.n.m. tyčící se horu. Do dvou tisíc šlo vše docela hladce. Potom ale začalo velmi příkré lezení, nohy nám sjížděly po mokré trávě a břidlicových kamenech. Několikrát jsem měl docela strach, protože jeden špatný krok mohl vyvolat nepříjemný pád– kdysi běžná zkušenost, dnes se s ní ale člověk už běžně nesetká. Vystoupali jsme do 2500 m.n.m.. Před námi byl ještě strmější výstup a potom dalších 500 výškových metrů po ledovci. Možná byste čekali, že teď napíšu, jak jsme to dali, a jak se člověk má pokoušet překonávat velké cíle, jakkoli nesmyslně velké se zdají. Ale já si to nemyslím. Má se je pokoušet překonávat, ale ne jen tak – musí k tomu vést dlouhodobá příprava. A my takovou přípravu neměli. A tak jsem zase slezli dolů. A jsem na to hrdý, že jsme se tak rozhodli. 

Často je pro člověka tím nejdůležitějším umět odhadnout, kolik sil má a kolik mu jich zbývá. Jít přes hranu je občas nutné, ale vždy riskantní a často hloupé. Když ale odhadneme, kolik máme sil a dovedeme si rozvrhnout plavecký závod tak, abychom byli nejlepší, je potřeba to uskutečnit a opravdu vyhrát. A na druhou stranu, když odhadneme, že nemáme dost sil na dobytí vysoké hory, musíme si rozvrhnout návrat zpět a vyrovnat se s nepříjemnou pravdou. Nejde o zbabělost, vyrovnat se neznamená zůstat na místě – myslím, že v důležitých věcech vždy dostaneme v životě další šanci, vždy je dost času na svědomitou přípravu. Bude ještě jeden závod, bude ještě jeden vrchol.

A stejně tak je to i s mým studiem. Jak jsem řekl, je jasné, že druhým rokem ukončuji první polovinu studia, jak velká ta polovina je, ale nevím. Věřím, že usilovnou prací se vše zvládne. I proto jsem si letos na léto vymezil dostatek času na samostudium matematiky – koupil jsem si knihy o teorii množin, nekonečných řadách a našel si několik hezkých online přednáškových videí. Bylo by totiž hloupé zdolávat strmý vrchol bez cepínu, dostatku sil a zkušeností.

Ne každý si může dovolit pracovat a vylepšovat se v oboru, který ho zajímá a baví. Ne každý může studovat na škole, která mu opravdu pomáhá v rozvoji a tlačí ho kupředu. Já takovou možnost mám díky Nadaci The Kellner Familly Foundation a jsem za ni velmi vděčný. Děkuji nadaci, že mne podporuje a že díky ní mohu pracovat na tom, aby ten další plavecký závod byl lépe rozvržený a další vysoká hora hravě pokořena.