Jonáš Fuksa

Za hlavní cíl vědy považuji posouvat naše chápání světa kolem a použít tyto znalosti k vylepšení našich životů. Důležitým krokem k jeho dosažení je komunikace výsledků jak mezi vědci navzájem, tak mezi vědci a veřejností. Díky tomu z nich mohou těžit všichni. Korona krize mi však ukázala další zásadní aspekt: věda by měla pomoci společnosti bojovat s výzvami, kterým čelíme. Jak však v tomto ohledu v kontextu korona krize obstála?

Podpásová otázka. Proč je to tak důležité? To nestačí zkrotit všechen ten chaos kolem? Alespoň trochu a s omezeným polem působnosti, ale přece. To se snad dá žít jinak? Teď ale není čas na úvahy. Rychle splácat povrchní a nutně nepřesnou odpověď, která se sice zcela míjí se skutečností, zato však snad před tazatelem ospravedlní dlouhé hodiny strávené ve světě abstraktních úvah.

Jednou z hlavních nevýhod studia v zahraničí je nebezpečí ztráty pokory. Pokřivená měřítka společnosti, která nevědomky prostupují snad každým z nás, mají za následek nepatrnou, zpočátku těžko rozeznatelnou a zcela nezaslouženou distorzi sociálního postavení studenta. Ta může velmi snadno nastartovat nebezpečný mechanismus zpětné vazby.

Nerad se vydávám do hájenství influencerů, motivačních speakerů a autorů self-help knih. Téma hledání zdravé motivace se ale vkrádá do mých myšlenek až příliš často na to, abych ho mohl beztrestně ignorovat. Já a moji vrstevníci procházíme obdobím velkých životních rozhodnutí, kdy je nutné si neustále ujasňovat priority a hledat tu správnou cestu. Mám ale dojem, že naše přirozená intuice a dravost jsou často utlačovány nezastavitelnou záplavou informací, které se pokouší kormidlovat naši dráhu. Záplavou, která v našich očích nebezpečně zveličuje význam životních kroků a která dusí naši organickou jedinečnost nenaplnitelnými ambicemi.

Po téměř sedmi trimestrech studia fyziky myslím, že přišel čas pokusit se odpovědět na tu nejzákladnější otázku. Čeho se vlastně tento obor snaží dosáhnout a jak? Ne, že bych si po tak krátké době myslel, že má odpověď bude relevantní. Snad mám ale potřebu zmrazit na virtuálním papíře své myšlenky z doby nejbouřlivějšího vývoje vlastního filosofického základu pohledu na vědu, v jejíchž spárech jsem se z nejhlubší přirozenosti chtě nechtě ocitl. Píšu pro pobavení svého budoucího já či odborníka, který by se náhodou k tomuto textu dostal. Sebevědomě však doufám, že tento článek může být informativní a snad i motivující pro čtenáře z nevědecké veřejnosti.

První průchod monumentální branou King’s College je snad pro každého nezapomenutelným zážitkem. Po pravé straně se tyčí věhlasná kolejní kaple, za kašnou se sochami otců zakladatelů, uprostřed po anglicku perfektně sestřiženého trávníků, září bílá fasáda Gibbsovy budovy z 18. století. Po levé straně se vyjímá Wilkinsova budova, v níž se ukrývá mimo jiné kolejní jídelna. Celé nádvoří je skvostem typické anglické pozdní gotiky a neogotiky, který navíc dodnes plně slouží svému původnímu účelu.

Jednou z prvních asociací, která se většině lidí k Univerzitě v Cambridge vybaví, jsou koleje, na něž se tato univerzita dělí. Trinity, St. John’s, King’s, Queen’s, Jesus. To jsou všeobecně známé pojmy. Tím však podle mé zkušenosti v obecném povědomí zůstávají. Pouhými pojmy, které si Čech vágně přirovná ke kolejím Strahovským či Holešovickým, případně je považuje za další zastaralý následek tisícileté historie univerzity. A není se čemu divit. Tahle instituce je jich plná. V tomto případě však nemůžu souhlasit. Koleje se mi při pohledu zpět na rok a půl mého dosavadního studia jeví jako geniální a stále moderní řešení zdánlivě neřešitelného problému, s nímž se potýká snad každá vysoká škola. Kdekoli na světě.

V životě studenta je to zásadní zlom, srovnatelný snad jedině s pořízením svého vlastního hrnce: Před oknem jeho pokoje se, bezpečně připevněn masivním ocelovým zámkem, vyjímá jeho nový dvoukolý přítel. Silniční kolo akorát velké, funkční a právě tak vhodné k překotným cestám na poslední chvíli městem zamořeným silniční dopravou a turismem.

Ve svém posledním letošním příspěvku na blog bych se rád věnoval obecnějšímu problému, který nejenže v uplynulém měsíci naplňoval valnou většinu mého času, ale na který jsem si také v průběhu prvního roku na University of Cambridge udělal informovanější názor. Tím tématem jsou zkoušky a jejich úloha ve vzdělávacím procesu, snad mi to čtenář-student promine i v této roční době.

Říká se, že Cambridge je bublina. Jenže jak můžeme tuto metaforu použít pro místo tak kulturně, sociálně, národnostně, etnicky i názorově otevřené? Člověk, který toto označení používá, jím však, i když ne příliš úspěšně, vyjadřuje fenomén skutečný a při životě v tomto městě všudypřítomný.

Jen těžko něco dokáže člověka připravit na tu změnu. Cizí země, město, na jehož nejzevrubnější poznání krátká návštěva při interviews i přes jeho nevelkou rozlohu rozhodně nestačila, všude kolem neznámé tváře studentů, lidí, s nimiž s trochou štěstí stráví příští čtyři roky.