Cambridge: město duchů minulosti?

A konečně ta největší změna. Samostatnost. A to ve všech rovinách. I když si člověk myslí, že už přece sám všechno zvládá, že už nikoho nepotřebuje, že už je přece dospělý, je to jen naivní iluze, která se po opuštění domova velmi brzy rozplyne a člověk si teprve tehdy uvědomí, kolik rozhodnutí za něj dělali druzí. Nejde však jen o osamostatnění osobní. Střední škola studenta zásobuje informacemi regulovaně. Tolik času věnuje příkladům, převodu teorie do praxe, nechává studentovi čas na absorbování všeho toho vědění. Přístup univerzity je zcela rozdílný. Zavalí studenta lavinou znalostí, informací a teorie a je potom na něm, aby rychlost vyhrabávání alespoň řádově přiblížil rychlosti zavalování.

Cambridge má na rozdíl od většiny univerzit dva mechanismy, jimiž se snaží studentovi v tomto směru pomoci. Věhlasné supervisions, individuální sezení s expertem v oboru, a potom dlouhé prázdniny. Tedy „vacations“ ne „holidays“, jak jsme byli několikrát upozorněni hned během prvního týdne. Odpočinek rozhodně není jejich hlavní náplní. Toto měsíc a půl trvající volno mezi trimestry má navíc řadu zajímavých následků. Jednak je to unikátní šestidenní pracovní týden, díky němuž se všechen materiál mého oboru, tedy Natural Sciences, který umožňuje v prvním ročníku studovat současně čtyři přírodní vědy, skutečně vejde do tříletého bakaláře s navazujícím jednoletým magistrem. Dalším následkem je trochu překvapivá překážka pro studenty sportující na univerzitní úrovni. Hrací den pro britský univerzitní sport je totiž tradičně z nepochopitelných důvodů středa, která tak bývá na jiných vysokých školách volná, nebo alespoň volnější. Čtenáři je však už jistě jasné, že takový luxus student Cambridge nemá a sportovec tak musí mít velmi ostré lokty, aby ubránil před supervizory a laborkami alespoň část středečního odpoledne. Mně se to nakonec v rámci možností podařilo a kromě svého zdraví jsem tak posílil i univerzitní basketbalový tým.

Mám pocit, že Cambridge má v očích řady lidí jakousi záhadnou auru mystična a nepřístupnosti. Jako by to byla univerzita a město z jiné planety. Vždyť kolik titánů, kteří formovali moderní chápání světa, zde uskutečnilo svoje největší objevy? Jakou dechberoucí historií centra světové vzdělanosti tahle instituce oplývá? Jenže University of Cambridge je přeci jenom škola. Dobrá a těžká škola, ale pořád škola. Není to žádné město duchů minulosti. Jistě, člověku se občas zatají dech, když si uvědomí, že bydlí ve stejném bloku, kde v podniku The Eagle Crick a Watson oznámili světu svůj objev struktury DNA, že chodí na stejnou kolej, na níž působil Allan Turing, že jeho supervizor mluví o Stephenovi Hawkingovi jako o Stevovi. Jenže tyto myšlenky jsou brzy upozaděny problematikou jídelníčku na nadcházející den, marným pokusem o nalezení emailů nějaké informační hodnoty mezi všemi těmi oznámeními spolků, jimž se nic netušící prvák na začátku školního roku upsal svou adresou, či (což je ta nejpravděpodobnější varianta) zavaleny lavinou informací z poslední přednášky.

Co pro mě tedy znamená Cambridge? Zejména příležitost. Příležitost dosáhnout expertní úrovně v oboru, který mě, jak jsem se s úlevou po prvních týdnech ujistil, skutečně zajímá. Příležitost pochopit více o světě kolem. Příležitost získat schopnosti, které mi pomohou přispět v budoucnu svým drobným dílem k řešení problémů dnešního světa. Takový přístup k této instituci bych rád v Česku rozšířil, aby ti, kdo na studium zde mají a zároveň mu jsou ochotni věnovat valnou většinu svého času, věděli, že jim nebrání žádná nepřekonatelná bariéra, že Cambridge je příležitostí i pro ně a je jen na nich, jestli ji využijí. I kvůli tomu jsem se zapojil jako mentor do projektu československé univerzitní society Experience Cambridge (http://www.experience-cambridge.org/cs/), který takové povědomí rozšiřuje a na nějž bych zde rád čtenáře odkázal, ať už by mohl pomoci jemu či někomu z jeho okolí.