únorový blog

Nedávno jsem na internetu narazil na rozhovor s autorem jádra operačního systému Linux, programátorem Linusem Torvaldsem. Ač se na první pohled nezasvěcenému nemusí zdát autorství obskurního operačního systému jako mnoho, má tento člověk na svědomí doslova revoluci ve světě informačních technologií. Na Linuxu běží drtivá většina internetových serverů, jeho jádro využívají další operační systémy jako macOS či Android a je na něm založena většina domácí elektroniky. V neposlední řadě je navíc komunita kolem Linuxu, v jejímž čele tento padesátiletý Fin stále stojí, jedním z hlavních propagátorů konceptu svobodného a otevřeného (free and open-source) softwaru a vede kampaň za soukromí, svobodu a bezpečnost v elektronickém světě.

            Rozhovor s ním však neprobíhal tak, jak by se dalo od rozhovoru s někým tak úspěšným očekávat. Žádné vizionářské myšlenky, žádné vzletné proklamace, žádné: „Sky is the limit!“ Ačkoliv jsem se v mnohém s Torvaldsem rozcházel, jeho hlavní sdělení rezonovalo s mnohým, o čem jsem v poslední době přemýšlel.

            Torvalds začal jádro Linuxu programovat v jednadvaceti letech jako svůj zcela osobní projekt navazující na jeho předchozí programátorskou praxi. Bylo to něco, co on sám potřeboval. Něco, v co věřil, tušil, že to bude užitečné, ale na čem pracoval, podobně jako na všech předchozích projektech, bez jakékoli ambice či dlouhodobého plánu a z čisté radosti. Programování ho totiž neskutečně bavilo. První prototyp Linuxu dal veřejně k dispozici ne proto, že by měl v hlavě vizi velkého open-source operačního systému s tisícovkou přispěvovatelů, ale proto, že chtěl světu ukázat svůj výtvor, který považoval za užitečný. Chtěl se pochlubit něčím, co ho v té době naplňovalo a fascinovalo.

            Tak podle mého názoru vypadá zdravá motivace a přístup k práci. Věřím, že velké vize a myšlenky, které pohání svět kupředu, jsou nesmírně důležité. Společnost potřebuje lidi, kteří ukazují cestu. Jen je na tyto ideje v dnešní době kladen příliš velký důraz. Torvalds je příkladem člověka, který svět dokázal změnit i bez nich. Tím, že dělal to, co miloval a co se, shodou okolností, ukázalo být průlomové. Na Linuxu nepracoval proto, že chtěl být slavným programátorem, ale proto, že miloval tu činnost samotnou. Protože miloval programování.

            Myslím, že právě to je zdrojem nejistoty ve velkých životních rozhodnutích spousty lidí mojí generace. V záplavě nejrůznějších rad do života se ztrácí kdysi snad zjevný rozdíl mezi ideálem a prostředky k jeho dosažení. Nedovedu si představit pracovat jen pro ten konečný ideál. Studovat fyziku proto, že chci být slavným fyzikem nebo že chci dostat Nobelovu cenu. Učit se na kytaru proto, že chci umět hrát na kytaru. Vždyť nakonec je to činnost samotná, zcela izolovaná od společnosti, jejích nesmyslných nároků či trendů, ambic rodičů a učitelů, která je každodenní náplní života. Pokud motivace pramení z ní, je člověk na správné cestě.

            Jestli na konci této cesty nakonec převrátíme svět vzhůru nohama nebo ne, je irelevantní, protože to od začátku nebylo její pointou. Život je o tolik víc než projekty, které otočí kormidlo vývoje lidstva. Je komplexní souhrou naší společné existence, propojením organismů, které neexistují pro nic jiného než pro společenství samotné. Nenavrhuji proto vzdát se ideálů, velkých cílů a krásných myšlenek. Naopak. Navrhuji ale nečerpat z nich životní sílu.

            Ne každý změní svět. Naštěstí. V takovém světě by se dalo žít jen velmi těžko. To je realita, s níž se musíme všichni smířit. Nemyslím si ani, že svět změní ti nejlepší z nejlepších. Je v tom příliš mnoho náhody. Každý ale můžeme dělat to, co nám přijde smysluplné, co milujeme a co nám nedá spát. A pak možná, když se všechny náhody správně sejdou, uchopit příležitost pevně a rozhodně tak, že nakonec bych se definitivně přidal mezi ty, které jsem v úvodu kritizoval:  sky is the limit.