Nespravedlivá spravedlnost

Poslední vývoj v této oblasti je pro mě velmi znepokojující. A to nejen v Česku či Velké Británii, ale jak se mi zdá i ve zbytku světa. V tomto článku bych se rád pokusil obhájit svůj názor, že v současné době zcela kontraproduktivně přikládáme veškerý důraz prvoplánové férovosti zkoušek, ačkoliv tím zcela popíráme jejich úlohu v rámci celého systému vzdělávání, který tím výrazně trpí.

V první řadě je třeba si ujasnit, že cílem zkoušek není porovnávat studenty, nýbrž motivovat je tak, aby se věnovali těm podstatným věcem v rámci jednotlivých předmětů, podporovat jejich hlubší pochopení probírané látky a poskytnout učitelům užitečný nástroj na posouzení vlastních učebních metod. Tlak směrem k jejich nenapadnutelné férovosti měl za následek vznik standardizovaných zkoušek, jejichž úkolem je otestovat studenty na velmi předvídatelných typových otázkách, na něž se má žák bezmyšlenkovitě připravit. Pokud zkouška obsahuje otázky nepředvídané, takové, které nutí žáka přemýšlet mimo naučené vzorce, je zadavatel okamžitě terčem kritiky naštvaných rodičů, jejichž děti neuspěly zcela podle jejich představ. Pokud si uvědomíme účel zkoušek zmíněný výše, s tímto systémem je něco silně v nepořádku.

Argumentovat, že neduhy současného stavu jsou nutným zlem v cestě za spravedlivým vzdělávacím systémem, by bylo nepochopením. Zkoušky jsou zcela nevyhnutelně nespravedlivé, protože testují pouze velmi omezenou část lidských schopností, mnohdy navíc takových, které v praxi ani nehrají významnou roli. Zejména pak pokud je omezíme na psané testy a principiálně odmítneme alternativy jako ústní zkoušení či projektovou výuku jako nespravedlivé, což je trend, který v současnosti sleduji. Navíc tím, že problém sociální nespravedlnosti schováme pod byrokracii systému plošného testování, tento problém neřešíme, dalo by se říci, že dokonce zhoršujeme tím, že v důsledku poškozujeme vzdělávací systém, a tím i společnost jako celek.

To jediné, čeho dosáhneme při přehnaném usilování o nedosažitelnou spravedlnost zkoušek za každou cenu, je neoprávněný pocit vytvoření objektivní škály porovnávající studenty, na níž se mohou univerzity a zaměstnavatelé spolehnout. To je však zcela nereálný cíl. Zkoušky budou vždy pouze vágní obraz skutečné kompetence studenta v dané oblasti a jako takové by neměly být přeceňovány. Univerzity a zaměstnavatelé by měli vytvořit vlastní specializovaný systém posuzování zájemců, čímž by se dosáhlo testování mnohem širšího okruhu schopností a na první pohled paradoxně tak mnohem větší demokratizace školství.

Dalším problémem současného školství je jeho odosobnění. Plošné testovaní nutí školy učit ze standardizovaných učebnic a zajímat se spíše o studentovy výsledky než o studenta samotného, což vede k velmi nezdravému prostředí na školách. Taková je i má zkušenost z ročního pobytu v britském Lincolnu, kde jsem absolvoval As Levels, první část tamní maturity. Na škole byla spousta skvělých pedagogů, systém je však nutil učit pouze to, co bylo nutné u zkoušky. Čtenář si jistě dokáže představit, jak tím celá výuka trpěla.

Jaké bych tedy navrhoval řešení? V první řadě musíme vzdělávací systém decentralizovat. Podpoříme tím význam vztahu učitele a studenta, který je momentálně narušován standardizovanými testy. To je základní kámen vzdělávání umožňující pokrok skrz diskuzi, nezávislé myšlení a zvídavý zájem studenta. Zkoušky musí studenta motivovat, aby se soustředil na to, co učitel považuje za důležité. Co se formy týče, měly by být co nejpestřejší. Výsledky musí být brány realisticky: Jako míra něčeho, co nemá fixní škálu, něco, co je nevyhnutelně nějak nespravedlivé a zaujaté. Jen tak můžeme dosáhnout skutečně férového a kvalitního systému vzdělávání.