Světový den poezie

„Špína, která se drží tohoto prokletého jazyka“: Dadaismus a poezie bez ideologie

Jazyk odráží historii, tradice a převládající myšlenky určitých dob a míst v konotacích slov a výrazů. Mohou se spisovatelé vyjádřit, aniž by dobovým myšlenkám ve slovech vystavili své publikum? Přední dadaističtí básníci Hugo Ball a Tristan Tzara se uprostřed první světové války, obklopeni válečnými propagandami, pokusili psát básně bez ideologických konotací pomocí vlastně vytvořených jazyků anebo destrukcí vět.

Dadaismus, též dada, byl avantgardní umělecký směr, který vznikl v roce 1916. Umělci dada se scházeli ze začátku ve Švýcarsku, ale směr jako takový není vázán k jednomu místu či národu, jelikož dadaismus tvořily skupiny umělců z různých míst světa a setkávali se třeba i v Berlíně. Dadaisté protestovali proti panujícímu buržoaznímu řádu, kapitalismu, nacionalismu a imperialistickým ambicím ve světě, ale také tehdejším tradičním hodnotám, morálce a etice. Hans Richter, člen dada, napsal, že dadaisté měli „mentalitu proti všemu.” Dada poezie zdánlivě útočí na rozum a smysl, ale například Anna K. Schaffnerová tvrdí, že dadaismus porušuje jazykové zákony, aby šokoval čtenáře z jejich samolibosti a přijatých návyků a usiluje o to, aby se čtenáři zamysleli nad tradicemi a pravidly vznikající dohodou společnosti. Andreas Kramer dodává, že „dada svým jazykovým experimentováním zpochybňuje představy o ‘přirozených’ jazycích a o roli, kterou jazyky hrají při určování národní příslušnosti a při utváření politické rétoriky.” Oba kritici tedy naznačují, že dadaisté odnímají svou tvorbu od významu, aby ji zbavili ideologie.

Závislost ideologie na jazyce je dnes obecně známá. Ideologií mám na mysli základní definici Karla Marxe a Fridricha Engelse, kteří ideologii definují jako „produkci idejí, představ, vědomí,” všeho, co „si lidé říkají, představují, vymýšlejí,” a to včetně „politiky, zákonu, morálky, náboženství, metafyziky atd.” Sociolog John B. Thompson a sémiotik Gunther Kress tvrdí, že systematicky uspořádaná slova do souborů výpovědi (např. román, řeč) jsou organizovány podle zájmů konkrétních jednotlivců, skupin a institucí, a že tedy každý text ze své podstaty udržuje nebo vytváří určitou ideologii.

To, o čem Kress a Thompson píší na konci 20. století, dadaisté svým způsobem popsali v první polovině 20. století. Ball v “Manifestu dadaismu” (1916) a ve svém soukromém deníku Flight Out of Time (1974; v překl. Let mimo čas) popisuje, jak se básnici nemohou individuálně vyjadřovat konvenčním jazykem, aniž by propagovali určitou ideologii. Ball ve svém deníku píše: „Musíme se vzdát psaní z druhé ruky: to znamená přijímat slova (nemluvě o větách), která nejsou nově vymyšlená pro naši vlastní potřebu. Poetiky nelze dosáhnout způsobem, který pouze odráží myšlenky nebo uspořádání kradmo nabízených úslovích, rčeních a obrazných spojeních.” Ball ve svém manifestu také tvrdí, že slova nemají jeden přímý význam, ale mnoho mít více významů, které mohou být škodlivé: „Špína, která ulpívá na tomto prokletém jazyce, jako by ji tam vložily ruce burzovních makléřů, ruce opotřebované do hlídka mincemi.” Ball zde metaforicky popisuje, jak lidé sami vytvářejí konotace a vtiskuji slovům další významové vrstvy. Další přední dadaista Tzara v „Manifestu dada 1918” (1918) tvrdí, že jazyk lze použít k obhájení jakéhokoli argumentu. Tzara například píše, že to bylo pouze „lichotivé slovo”, které dokazuje existenci Boha. Ball tedy zdůrazňuje, že básnici jen opisují myšlenky různých ideologií ve slovech, nikoliv své vlastní a Tzara, že ideologie je tvořena slovy.

Aby tedy oba dadaisté unikli všudypřítomnému ideologickému náboji jazyka, tak vynalezli své techniky psaní mimo ideologii. Ball vytvořil svůj vlastní jazyk. Například báseň „Gadji Beri Bimba” (1916) napodobuje jazykový systém. I když stopy systemizace najít můžeme, těžce najdeme význam slov:

Gadji beri bimba glandridi laula lonni cadori

gadjama gramma berida bimbala glandri galassassa laulitalomini

gadji beri bin blassa glassala laula lonni cadorsu sassala bim

gadjama tuffm i zimzalla binban gligla wowolimai bin beri ban

o katalominai rhinozerossola hopsamen laulitalomini hoooo

gadjama rhinozerossola hopsamen

bluku terullala blaulala loooo... (Dada Performance 41)

David Gascogne píše, že opakováni stejných slovních tvaru naznačuje určitý smysl pro systematicky řád. Například slova jako „gadji” a „gadjama” nebo „cadori” a „cadorsu” dokonce naznačují, že v básni existují gramatická pravidla, podle kterých se slova mění. Dále Gascogne tvrdí, že Ball vytváří slova podle konvenčních pravidel jazyka. Nazývá jeho techniku „pseudomorfologii.”

Tzara vytvořil jiný způsob individuálního vyjádření mimo ideologii. Jeho instruktivní text „Jak vytvořit dadaistickou báseň” (1920) radí čtenáři, aby vzal nůžky, vystřihnul náhodná slova a náhodně je k sobě přidělil:

• Vezměte noviny.

• Vezměte nůžky.

• Najděte v novinách článek, který má délku, jakou má mít Vaše báseň.

• Článek vystřihněte.

• Potom pečlivě rozstříhejte všechna slova, která článek tvoří, a vložte je do pytlíku.

• Jemně s nimi zatřepte.

• Opatrně vytáhněte slova z pytlíku jedno za druhým.

• Svědomitě slova opište v pořadí, v jakém vyšly z pytlíku.

• Báseň se Vám bude podobat.

A tady jste Vy — spisovatel neskonale originální a okouzlující citlivosti, byť nepochopen vulgárními lidmi.

Pořadí slov vytváří sdělení věty. Proto střiháni vět v novinách a náhodné míchání získaných slov ruší jakékoli možné ideologické sdělení. Čtenář vytváří smysl jen pouze prostřednictvím svých vlastních myšlenkových asociací. Tyto asociace vznikají v mysli čtenáře samy od sebe, a nejsou tedy řízeny nikým jiným. Proto Tzara píše, že každá báseň se „bude podobat” čtenáři. V důsledku tedy Ball a Tzara vytvořili techniky psaní, které básníkům umožňuji psát, aniž by čtenáře vystavovali jakémukoli ideologickému přesvědčení.

Dalo by se tedy říci, že se oběma básníkům podařilo vytvořit techniky, kterými mohou vytvářet poezii, aniž by čtenáře vystavovali svému přesvědčení, nebo konotacím jazyka.

Nicméně akt tvorby dada poezie je nakonec sám o sobě ideologický. Manifesty dada vysvětlují potřebu odpoutat umění od kapitalismu a katolicismu. Odmítání konvenčního jazyka, odmítání zavedených uměleckých forem nebo hledáni způsobu, jak poezie může vyloučit určitou ideologii, je tedy anarchistickým činem, politickým protestem proti zavedenému řádu. Louis Althusser, jeden z nejvlivnějších evropských filozofů napsal: „Neexistuje žádná praxe kromě praxe v ideologii.” Dadaisté se tedy sice snažili o vymýcení ideologie ze své tvorby, ale záměrně ideologii, proti které protestovali nahradili jinou ideologií. Avšak, přemýšlet nad tím, jak můžou samotná slova a významy slov fungovat jako propaganda bylo nesmírně důležité v době dezinformace během a po první světové válce, hlavně když posléze pomalu začínala druhá světová válka. Stejně tak je dadaistické smýšlení o jazyku důležité dnes ve světě komunikačních technologií a obrazovek, které nás neustále obklopují slovy v době klimatické krize a války na Ukrajině.