Pod modrou oblohou aneb Zážitek stipendisty Jakuba Janduse z testovacího startu rakety

Jsme největší inženýrský klub na kampusu s přibližně 100 aktivními členy, většina studentů oboru letectví a kosmonautiky. Poslední tři roky soutěžíme v kategorii IREC 10k COTS (Intercollegiate Rocket Engineering Competition 10 000 feet Commercial off-the-shelf) – velké mezinárodní soutěži, která se každoročně koná ve Spaceport America v Novém Mexiku, USA, a kde studenti odpálí přes 100 raket s náklady o hmotnosti 8,8 lbs (4 kg) a cílovými výškami buď 10 000 stop nebo 30 000 stop (3048 m nebo 9144 m). Cílem je přesně dosáhnout stanovené výšky. Ani o stopu víc, ani o stopu míň.

Koncem února jsem dostal příležitost zúčastnit se zkušebního startu pro ověření nových systémů. Tento start byl také prvním opakovaně použitelným startem loňské 12 stop (3,6 metru) vysoké rakety. Moje úloha byla jednoduchá, ale klíčová: smontovat dohromady části korpusu rakety pomocí našich vlastně vyvinutých systémů opakovaně použitelných spojů. Obvykle se startů neúčastním, protože moje role v týmu je spíš konzultant v oblasti výroby a specialista na obrábění.

Tak jsem se zúčastnil předstartovní porady v našem "hangáru", kde část z nás, tedy zkušební startovací tým, trénovalo kompletní montáž a předem integrovalo mnoho systémů jako avioniku nebo náklad. Našli jsme a opravili pár posledních chyb, a byli jsme připraveni na sobotní testovací start. Bohužel první startovní okno bylo kvůli špatnému počasí zrušeno. Nevadí, vše jsme přesunuli na příští víkend.

Fotografie z montáže, pořízená na opravdový retro film.

Šest aut opouští kampus brzy ráno, kolem čtvrté hodiny, a jede z Worcesteru čtyři hodiny na sever, téměř k hranici USA a Kanady. Dnešní startovací místo leží v severním Vermontu. Je slunečno, ale opravdu zima (-10 °C a pocitová teplota je kvůli větru -25 °C). Tým vykládá spousty beden a části rakety a montáž začíná. Zatímco balíme padáky, upevňujeme systémy do rakety, a šroubujeme sekce postupně dohromady, v pozadí startuje spousta menších raket. Odpaliště je otevřeno pro všechny nadšence.

Smontovaná raketa projektu Capricornus, připravena k transportu.

Po šesti hodinách práce, kdy jsme dvakrát zkontrolovali všechny checklisty, můžeme konečně vložit motor a přenést raketu na odpalovací rampu. Po zacvaknutí do startovací kolejnice a s vloženou rozbuškou nezbývá než doufat, že se padáky otevřou a nedojde k rychlé neplánované demontáži. Všichni ustoupí do bezpečně vzdálenosti, o minimálně 100 metrů zpět.

Raketa Deneb na odpalovací ploše; pro měřítko velikosti vůči studentům.

Start za 5, 4, 3, 2, 1.

Chvíle ticha. Narůstající napětí. Pak je slyšet řev motoru, jak se 67librová (30kg) raketa neskutečně rychle zvedá.

Zážeh.

Je to neuvěřitelně uspokojivý pocit, vidět výsledek práce v pohybu. Naše raketa dosáhne rychlosti až 700 km/h asi za 3 vteřiny. Pak motor dohoří a setrvačností se vznese až do výšky 6800 stop (2070 m).

Realita vypadá asi tak, že raketa jednoduše zmizí v modré obloze. Asi po 20 vteřinách slyšíme slabé prasknutí po odpálení CO2 kartuše a někdo spatří tečku na nebi – brzdící padák. První úspěch. Raketa rychle klesá. Jak se přibližuje, všichni mají nervy napjaté jak struny, a čekáme na hlavní padák. Pořád se ale neotvírá. 1500 stop (450 m). Slyšíme, jak dle plánu vystřelují další nálože, a vidíme, jak se raketa odděluje a vypouští náklad, který úspěšně vyhazuje svůj padák. Na raketě ale stále není hlavní padák. Někteří šeptají "no tak, pojď " nebo "prosím! Ty to zvládneš". Ale raketa nezpomaluje. V dálce vidíme, jak se řítí dolů příliš rychle. Pak se ozvalo ošklivé hlasité prasknutí. Přistáli jsme tvrdě.

Až do této chvíle jsme všichni nehybně stáli s hlavami obrácenými vzhůru. Nyní raketa dopadla, vzduch je čistý, a můžeme vyrazit. Všichni se rozdělí a běžíme přes rozbahněná pole najít části rakety a náklad, které odvál slabý vítr. Obojí se podařilo najít během čtvrt hodiny a celkově byl start velmi úspěšný, všechny systémy fungovaly bez problémů. Dokonce i vyhození hlavního padáku fungovalo téměř bezchybně – pouze šňůra, která drží části rakety pospolu byla o 30 cm kratší, což způsobilo, že hlavní padák se jen těsně nevytáhl z těla rakety. Dvě sklolaminátové části těla přistály přímo na sebe a při nárazu praskly. Náklad dopadl lépe. Autonomní modul sbíral data po celou dobu letu na padáku. Během cesty dokonce i vysunul kameru na snímkování potenciální přistávací plochy, a také ji těsně před přistáním dle plánu zaklopil zpátky. Tudíž autonomní náklad přistál hladce a bez poškození.

Tvrdé přistání a viditelná šnůra spojující části rakety po oddělení.

Právě se chystáme vydat na cestu zpátky, když zahlédneme, jak jiná univerzita odpaluje podobně velkou raketu, po nás druhou nejsilnější toho dne. Všechno se zastaví, zmatek balení se uklidní, a všichni s úžasem sledují vzlet. Hlasitým potleskem pak gratulují, jakmile je spatřen hlavní padák. Je prostě něco magického na tom zažít, jak se celý tým sejde a nadšeně sestavuje raketu, ten organizovaný chaos. To je důvod, proč jsem se k týmu přidal, i když jsem o raketách skoro nic nevěděl a mým zaměřením je robotické inženýrství a informatika. Opravdu, vrána k vráně sedá, nadšenec nadšence si hledá. Jde o to se nebát, a jít do toho!