Brigáda snů české studentky: Pro americkou armádu vyvíjí „tajné“ křídlo a touží po práci pro NASA

Neví úplně přesně, k čemu bude sloužit výsledek práce, na které se podílí. „Je to projekt amerického ministerstva obrany, takže toho o moc víc nevědí ani někteří starší kolegové – a já ještě míň, protože jsem zahraniční studentka,“ říká Viktorie Vágnerová.

Nebylo jí ještě ani jedenadvacet, když od své školy – University of New Hampshire – dostala nabídku na stáž, jaká se neodmítá.

„Byla jsem až v šoku, k jaké práci mě pustili a s jakými přístroji jsem mohla pracovat,“ přibližuje pozvání k projektu, který se zabývá leteckými inovacemi. „V mém případě šlo o náběžnou stranu křídla. Hledáme tvar, který by nejlépe vyhovoval materiálům, jež se nyní na konstrukci křídel používají, což jsou různé směsi karbonu, hliníku, oceli…,“ přibližuje praxi na univerzitním pracovišti jménem John Olson Advanced Manufacturing Center.

Může přitom jen odhadovat, jaký bude účel kýženého prototypu. Konstrukční odolnost a spolehlivost, lepší aerodynamika, větší rychlost, či úspora paliva? „Žádný slib mlčenlivosti jsem podepisovat nemusela, opravdu to nevím,“ zasměje se.

Za sportem přes oceán

Vyrůstala v severočeských Teplicích, kde v roce 2022 absolvovala gymnázium. Už zkraje čtvrtého ročníku rozjela sérii mnoha úkonů, které ji měly přiblížit šanci studovat v Americe. Od dětství totiž závodně sportovala, věnovala se běžeckému lyžování – i díky blízkosti Krušných hor. Šlo jí to i bavilo, účastnila se závodů po celé Evropě, na republikovém juniorském žebříčku figurovala jednu dobu na šestém místě.

„Věděla jsem, že v Americe je silná tradice ohledně možností spojit vysokoškolské vzdělání s vrcholovým sportem,“ vysvětluje motivaci pro studium v New Hampshire, kde jsou skvělé podmínky snad pro všechny venkovní sporty včetně lyžování. Jeden z nejmenších amerických států, ležící na severovýchodním pobřeží, pokrývají z velké části lesy, jsou tu i hory – White Mountains.

V Česku by šanci nezahodit sportovní kariéru a zároveň usilovat o špičkové vzdělání získávala obtížně. „Podle toho, co slýchám od kamarádů, bych si to musela víceméně vyvzdorovat. Naše vysoké školy na takovou kombinaci nejsou zařízené, častěji vám doporučí přerušit studium a požádat o odklad ohledně zkoušek. Takže je to v podstatě buď/anebo. V Americe je sport naopak výhoda, získáváte za něj plusové body.“

Brigáda snů

Ačkoliv ve svých úvahách zprvu mířila na sportovní stipendium, v průběhu přijímacího řízení se ukázalo, že ze stipendií a grantů týkajících se přímo studia poskládá větší balík peněz, než by dostala „jen“ jako lyžařka. Za největší část finanční podpory tak vděčí svému prospěchu i tomu, že pochází ze střední Evropy: „Hodně se tady zdůrazňuje mezikulturní obohacení, takže to mám vlastně za to, že jsem odjinud a zprostředkuju svoji zkušenost ostatním,“ vysvětluje Viki, jak to v současnosti chodí na amerických univerzitách.

V prvním ročníku byla součástí univerzitního týmu Wildcats (Divoké kočky), několikrát se umístila do patnáctého místa v rámci škol na východním pobřeží. Nyní sportuje spíš jen rekreačně: „Přivezla jsem si z domova silničku, kterou jsem si kdysi pořídila kvůli účasti na olympiádě dětí a mládeže, kde jsem závodila v triatlonu. Takže jezdím hodně na kole, ale i na běžky se v zimě dostanu, využívám taky univerzitní posilovnu a bazén. Ale na to, abych se zlepšovala a mohla myslet na dobré umístění, to už moc není,“ říká. Hlavním důvodem částečné rezignace na sportovní dráhu jsou profesní možnosti, které se před ní v Americe velmi záhy objevily.

Už na konci druháku jí učitel fyziky nabídl, jestli chce v létě na praxi do Olsonova centra. „Úplně mi to vyrazilo dech, kamarád z liberecké strojárny mi krátce předtím vyprávěl, jak těžké je získat stáž v oboru, dokud nemá ukončené alespoň bakalářské studium. A tady jsem dostala visačku ‚asistent výzkumu‘ a mohla se učit ovládat výrobní procesy na strojích za miliony dolarů,“ líčí Viktorie nadšeně svoji prázdninovou „brigádu“ a dodává: „Navíc se to krásně potkalo s tím, kam mě to poslední roky nejvíc táhne, a to je vesmír a létání.“

Úplně mi to vyrazilo dech, kamarád z liberecké strojárny mi krátce předtím vyprávěl, jak těžké je získat stáž v oboru, dokud nemá ukončené alespoň bakalářské studium. A tady jsem dostala visačku ‚asistent výzkumu‘ a mohla se učit ovládat výrobní procesy na strojích za miliony dolarů.

Viktorie Vágnerová

S padákem na zádech

Odmalička chtěla být astronautkou, ale připouští, že to byl jen obvyklý dětský sen s nejasnými konturami. První vážnější náznaky jejího dnešního zaměření se objevily na střední škole. „Už někdy v mých patnácti jsme s tátou, který mě vždycky v mých spádech podporoval, zajeli do Brna na Univerzitu obrany, abychom se tam porozhlédli. Potkali jsme se i s nějakými piloty, protože to mě tehdy lákalo nejvíc. A skoro všichni říkali, že než šli do armády, začínali na větroních.“

Hned další víkend vzali manželé Vágnerovi dceru na letiště Raná u Loun. „Máma se šla vyčurat, a než se vrátila, už jsem měla na zádech padák a seděla v kabině kluzáku,“ říká Viktorie. Absolvovala roční výcvik, ale pilotní průkaz, který by jí umožnil létat samostatně, už nestihla dodělat, protože mezitím odcestovala do Ameriky. Vášeň pro létání ji nicméně neopustila a přibyl k ní zájem o konstrukci letadel. „Byla jsem na letišti obklopená skvělými lidmi, kteří dokázali cokoliv opravit, nejvíc jsem obdivovala právě techniky,“ říká Viktorie, kterou prý už od základní školy nejvíc bavila fyzika a matematika.

Její dědeček je stavební inženýr, projektoval přehrady a další vodní díla. Rodiče nemají technickou specializaci – tatínek pracuje jako obchodní manažer, maminka je vystudovaná dentální hygienička. „Ještě předtím, než jsem se narodila, ale procestovali Ameriku, takže jsem vyrůstala na spoustě jejich historek, které tam zažili. Moc mi přáli, aby mi to s tamní univerzitou vyšlo, mají na tu zemi hezké vzpomínky,“ říká Viktorie, která má tři mladší bratry ve věku 19, 13 a 7 let.

Chytré hlavy za hubičku

Pilotní průkaz si hodlá pořídit ve Spojených státech. „Zkoušky jsou snazší než u nás, přitom ne o moc dražší,“ zjistila. Její školné činí 58 tisíc dolarů ročně. Zhruba 40 tisíc dolarů pokrývají univerzitní stipendia a granty, 7 tisíc dolarů získala od Nadace rodiny Kellnerových, která na zahraničních univerzitách každoročně podporuje šest desítek českých talentů. „Hrozně jsem toužila jít po základce na jejich Open Gate v Babicích – kvůli mezinárodní IB maturitě, která usnadňuje přijímačky na zahraniční univerzity. Nakonec to nevyšlo, ale dozvěděla jsem se o možnosti požádat o tuhle pomoc,“ objasňuje Viktorie.

Dalších několik tisíc dolarů ročně doplácí s pomocí rodičů ona sama. Ke školnému je třeba připočíst životní náklady, které se liší semestr od semestru – mimo jiné podle typu bydlení či stravování. „První rok jsem bydlela na kolejích, což bylo finančně náročnější, od druháku si pronajímám levnější pokoj v soukromí.“

K financování každodenního života jí pomáhají právě odborné praxe, kde dostává 13–20 dolarů za hodinu. „Jako zahraniční studentka bych beztak nemohla jít legálně na brigádu někam za bar nebo do kuchyně, nemám pracovní vízum,“ připomíná. V celostátním srovnání zaměřeném na vědecký výzkum získává University of New Hampshire opakovaně nejvyšší hodnocení R1. „Škola do toho investuje spoustu peněz, dá se říct, že firmy v podstatě chodí sem za námi, aby využily koncentraci chytrých hlav za přijatelné platy,“ líčí Viktorie, která to má do Olsonova centra deset minut na kole.

Vybrat si srdcem

Inkrementální formování. Tak zní název jednoho z procesů, který se Viktorie učí ovládat, a je tak u vzniku křídla, jaké dosud nikdo nevyrobil. „Máme na to mašinu od Forda, na které se tvarují i kapoty na auta. Naším úkolem je vyvinout speciální geometrii křídla tak, aby splňovalo spoustu různých parametrů,“ přibližuje svoji práci pro Olsonovo centrum, které tuto zakázku od ministerstva obrany získalo.

Bakalářský titul by měla získat v roce 2026, potom hodlá pokračovat v magisterském či doktorandském studiu. „Bude potřeba, abych se zaměřila na něco hodně specifického, výběr je tady naštěstí obrovský,“ přibližuje nastavení univerzity, jejíž vlajkovou lodí je výzkum oceánů a vesmíru.

Své studijní portfolio si v rámci volitelných kreditů mixuje s humanitními obory, jako je historie či antropologie. „Naposled jsem si našla téma ‚spokojený život z pohledu prehistorických kultur‘,“ dává příklad. „Zdaleka v tom nejsem za exota. Všeobecně tady panuje přesvědčení, že je důležité rozšiřovat si obzory. Takže když si někdo k inženýrství vezme třeba sochařství, považují to kantoři za skvělý nápad.“

Viktorie nevylučuje, že jí po cestě za vzděláním zaujme ještě něco trochu jiného. „Zatím mě nadchne skoro každý předmět, který objevím. A učitelé nás povzbuzují, ať si nejdřív najdeme svoji parketu, že jedině tak budeme jednou schopni maximálního nasazení a nejlepších výsledků.

Jeden z kolegů dělal lebeční implantáty z titania – na stejném přístroji, kde jsme tvarovali naše křídlo. Skládal to z menších plátů tak, aby to danému člověku sedělo přesně na míru, a aby jednotlivé části ještě navíc měly určité vlastnosti, co se týče prostupnosti šroubem nebo magnetismu.

Viktorie Vágnerová

Vesmír jako pohon

Jejím snem je práce pro NASA. „Budu šťastná, když se mi povede dostat na vesmírnou stanici. Ale už kroky, které k tomu vedou, mi přijdou úžasné. Vesmír je spíš pohon než cíl,“ má už ve dvaadvaceti docela jasno o svém směřování.

V rámci své stáže se potkává se studenty, kteří mají nakročeno například k bioinženýrství. „Jeden z kolegů dělal lebeční implantáty z titania – na stejném přístroji, kde jsme tvarovali naše křídlo. Skládal to z menších plátů tak, aby to danému člověku sedělo přesně na míru, a aby jednotlivé části ještě navíc měly určité vlastnosti, co se týče prostupnosti šroubem nebo magnetismu,“ přibližuje Viki, jak se jí momentálně okruh zájmů spíš zvětšuje. „Překvapilo mě také, jak daleko už je 3D tisk lidských orgánů. Tkáň bylo už dřív možné tisknout v prostředí mikrogravitace na vesmírných stanicích, teď už se to dělá i v laboratořích kousek od nás v Massachusetts.“

Stejní pedagogové, kteří studenty povzbuzují k tomu, aby svoje zaměření našli „srdcem“, jim prý kladou na srdce i něco trochu jiného: „Podněcují nás, abychom svůj zájem jednou dokázali prakticky uplatnit a nebyli z nás jen teoretici.“

Splynout se vzduchem

Na University of New Hampshire momentálně studuje pět set adeptů oboru mechanické inženýrství, dívek je necelých deset procent. „Škola se snaží přilákat víc studentek, ale zkoušky musí být pro všechny stejné,“ říká Viktorie, která během léta strávila v Česku jen několik dní, neboť po většinu prázdnin pracovala na projektu „tajného“ křídla.

„Nestihla jsem se dostat na letiště, což mě mrzí,“ poznamená a rozpovídá se o létání: „V kluzáku je důležité sledovat ptáky. Nejlíp znají ty správné vzdušné proudy, takzvané zvedáky, takže je na ně spolehnutí.“ Už několikrát prý zažila, že jí bylo v kabině ouvej a musela si v duchu opakovat pravidla pro přistání: „Nedoporučuje se obilí, natož třeba kukuřice – tvrdá stébla by mohla letadlo poškodit. Vhodnější je louka, ale pořád je tam další nebezpečí, a to elektrické dráty.“ Naopak si pochvaluje, že oproti malým letounům typu ultralight je kabina kluzáku víc prosklená, a nabízí tedy lepší výhledy.

„Taky mě bavilo, když jsme trénovali nouzové manévry jako třeba vývrtky, abychom se z takových situací uměli bezpečně dostávat. A fantastické je ticho, které v kluzáku panuje. I díky tomu máte pocit splynutí se vzduchem a všechny problémy necháte na zemi.“

Přejme tedy Viktorii Vágnerové, ať se jí splní touha pracovat na vesmírné stanici, kde žádné klasy ani dráty nehrozí, naopak vývrtek a výhledů si tam může užívat dosyta. A když nevyjde NASA, tak třeba ESA.„Proč ne. Nebráním se návratu do Evropy a třeba i do Česka. Náš letecký průmysl má ohromnou tradici a ráda přispěju k jejímu pokračování.“