Mé první poznatky ze studia v Nizozemsku: kolo, veslování a Delft jako technická špička EU

Po prvním čtvrtletí stráveném v nizozemském Delftu mám samozřejmě spoustu zážitků a poznatků, které mohu předat dál. Věřím, že ačkoliv je internet plný zkušeností dalších studentů, každý dokáže poskytnout trochu jiný pohled na věc. A pro někoho, kdo o studiu v zahraničí a zrovna třeba v Nizozemsku nebo přímo v Delftu začíná uvažovat, může být užitečné přečíst si více subjektivních pohledů, protože si tak může utvořit objektivnější představu. Takže tři poznatky ode mě:

Kolo

V Delftu (a ve většině dalších nizozemských měst) je kolo naprostou nutností. Z ČR jsem byl zvyklý na kvalitní MHD v kombinaci s chůzí, a tak jsem si na kolo musel chvíli zvykat. Ale jakmile si na to člověk zvykne, je to neuvěřitelně praktické. Může vyrazit, kdy chce, a z centra na okraj města dojede do 15 minut. A hlavně zadarmo.

Já se rozhodl si do začátku přivézt kolo z ČR. Nebylo nejnovější, ale přišlo mi docela fajn. V Nizozemsku jsem však zjistil, že o kole musí člověk přemýšlet trochu jinak. Moje kolo mělo oproti průměrnému nizozemskému mnoho rozdílů:

(+) Brzdí se rukou. Jak jinak by se taky brzdilo, že? No, některá kola v NL brzdí šlapáním dozadu! Já to zjistil, když mi jedno takové kolo půjčili – prvních cca 200 metrů bylo zajímavých.
(+) Má přehazovačku, takže můžu jezdit rychle.
(+) Nevrže, jako kdyby se mělo každou chvíli rozpadnout.

(-) Nemělo blatníky, takže kdykoliv bylo jen trochu mokro (což je v NL často), měl jsem na zádech mokrý pruh. A to v tom nejlepším případě, když jsem projížděl kaluže krokem.
(-) Nemá žádné nosiče. Chvíli mi trvalo se naučit, jak se správně ověsit taškami, abych se při tom neoběsil ani si při každé zatáčce nezablokoval přední kolo. První dny byly dobrodružné.
(-) Nemělo světla. Takže jsem nemohl jezdit v noci.
(-) Nemá stojánek, takže musím spoléhat na to, že najdu volné místo ve stojanu.
(-) Má moc široké pneumatiky, takže se do většiny stojanů na kola ani nevejde.

Časem jsem většinu těchto nedostatků vyřešil, ale začátky byly opravdu záživné. I tak jsem byl vděčný, že jsem měl kolo s sebou a nemusel jsem řešit, jak se budu pohybovat po městě v době, kdy jsem měl hlavu plnou jiných věcí. Rozhodně bych doporučil si na studia do Nizozemí nějaké kolo vzít nebo ho mít alespoň dopředu zařízené. K tomu jsou tady různé služby na pronájem, např. Swapfiets. Ať už budete sebelépe připraveni, rozkoukat se v nové zemi rozhodně nějaký čas zabere, a je fajn mít nějaký ten opěrný bod v podobě funkčního dopravního prostředku.

Studentské asociace/veslování

V Delftu se před začátkem školního roku koná úvodní týden (OWee), během kterého se představují studentské asociace. Já (jako správný inženýr) jsem naivně přijel s tím, že se v rámci tohoto týdne představí různé technické týmy, které staví letadla nebo rakety. Ale ne – OWee je zaměřeno spíše na sportovní nebo kulturní asociace. A tady je potřeba dávat pozor (což jsem vůbec netušil), protože mnoho tradičních holandských asociací jsou tzv. fraternities (nejlepší překlad do češtiny je asi univerzitní bratrstva). A to s sebou přináší zajímavé zážitky…

Protože následujících pár odstavců možná bude znít jako antireklama na všechny asociace, musím hned říct, že jsem neuvěřitelně rád, že jsem ze své komfortní zóny vystoupil a začal se věnovat úplně nové aktivitě. Také se to týká pouze veslování, které je v Nizozemsku tradičním studentským sportem, a většina studentských spolků takhle nefunguje. Ale pokud o veslování přemýšlíte, rozhodně čtěte dál.

Samotné rozhodnutí začít veslovat bylo poměrně impulzivní. Během zmiňovaného OWee byla jedna z večeří pořádaná místním veslařským klubem. Řekl jsem si, že je to zajímavý sport, při kterém člověk posílí skoro celé tělo, a zároveň pak bude můj univerzitní život „jako malovaný“. Veslování přece ke studiu na prestižních univerzitách patří, ne?

Přestože jsem si uvědomoval, že asi nemůže být méně vhodný kandidát než já (nikdy jsem nevesloval a nemluvím holandsky – oficiálním jazykem klubu), došel jsem na přepážku s tím, že se chci přihlásit. (V tu dobu jsem si ještě představoval, že to bude fungovat podobně jako v ČR – že mě prostě bez dalších průtahů naučí veslovat a bude se veslovat.) Postupně jsem se dozvěděl, že budu muset projít nějakým čtyřdenním programem. Řekl jsem si dobře – asi mě nejdříve naučí veslovat. To jsem ale netušil, co mě čeká…

Asi tady nebudu zacházet do zbytečných detailů, jak dané čtyři dny probíhaly. Zmíním jen to, že jsem se chvíli proklínal za to, že vystupuji ze své komfortní zóny. (Ale jak říkám, nakonec jsem za to nesmírně rád.) Byl to docela kulturní šok. Jak mi poté prozradili mí holandští „spoluvězni“, obecně panuje představa, že se „kolektiv nováčků společně seznámí a utuží, když si musí projít stejným ‚terorem‘“. To je do jisté míry asi pravda, ale nutno podotknout, že toto utužování kolektivu probíhá většinou v holandštině. A zároveň jsem já osobně nikdy nebyl velký fanoušek dětských táborů, takže jsem si opravdu nepřál procházet v 17 letech obdobnými aktivitami, abych mohl začít veslovat.

„Tábor“ měl i velmi překvapivá pozitiva. Tento zážitek mi například pomohl prohloubit můj odpor k autoritářským režimům a zároveň posílit přízeň k demokracii. Také mi umožnil lépe pochopit některé úryvky z knihy Jeden den v životě Ivana Denisoviče.

Chvíli jsem přemýšlel, zda není tato paralela s gulagem poněkud přehnaná – přece jen šlo o dobrovolný program a nikdo nám fyzicky neubližoval. Dovolím si však citovat Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí:

"Koncentrační tábor je svět, kde lidé žijí ustavičně jeden vedle druhého, ve dne v noci. Krutosti a násilnosti jsou jen jeho druhotný (a nikoli nezbytný) rys. Koncentrační tábor je úplná likvidace soukromí.”

Retrospektivně jsem ale pochopil, proč se tento systém vyžaduje. Je pravda, že vytvořil pocit jednoty v rámci celého našeho ročníku – museli jsme projít tím samým, a nebylo to zadarmo.

Dále musím zmínit, že tohle není jediný příklad. Proteus-Eretes je asociace v širším slova smyslu. Dvakrát týdně se v našem baru pořádají večeře následované borrel (party). Jak už jsem zmiňoval, veslování je v Nizozemsku silně zakořeněnou tradicí. V Delftu existuje i mnoho dalších asociací, které více odpovídají mým původním představám. Já jsem se například přidal do florbalového spolku, ale zde existují kluby snad pro každý sport – v podstatě podobně jako kroužky v ČR, jen bez dalších průtahů.

TU Delft

Po přežití úvodních otřesů spojených s veslováním mě samotná univerzita naprosto uchvátila.

Delft rozhodně není škola pro každého. Kdo se sem rozhodne jít studovat, musí počítat s tím, že to nebude zadarmo – bude to vyžadovat hodně času i úsilí. Jak řekl jeden z mých trenérů ve veslování: “The best also means it is the hardest.” Ale pokud chcete studovat na jedné z nejlepších technických univerzit na světě, rozhodně stojí za to se o TU Delft začít zajímat.

Je však nutné zmínit jednu důležitou věc: na bakalářské úrovni zde můžete v angličtině studovat pouze programy Aerospace Engineering, Computer Science & Engineering, Earth, Climate and Technology a Nanobiology (o posledních třech však nemohu mluvit). Delft sice nabízí více magisterských a PhD programů v angličtině, ale u bakalářských programů převládá nizozemština.

Akademický rok je zde rozdělen do čtvrtletí – každé má 7 týdnů výuky a 3 týdny zkoušek. Tempo je velmi rychlé a studium rozhodně nekončí poslední přednáškou; téměř každý předmět zahrnuje pravidelné úkoly. Nejčastěji jde o videa k prvnímu seznámení s tématem před přednáškou a příklady k procvičení po ní. I přes vysoké tempo se však člověk učí něco, co ho pravděpodobně zajímá, a to navíc od velmi kvalitních profesorů. Já jsem tak maximálně spokojený.

Důležité je zmínit také studentské technické týmy. Přestože zde existuje mnoho týmů – od tzv. dream teams (které obvykle znamenají gap year, aby se jim studenti mohli věnovat naplno) až po týmy zaměřené na studentskou formuli či vodíkové letadlo – většina z nich přijímá studenty až od druhého ročníku. V rámci Aerospace Engineering tak zbývají dva hlavní týmy: Lambach – tým pro studenty se zájmem o letadla. Pro prváky připravil program Intro to RC, ve kterém studenti pod dohledem staví letadlo na dálkové ovládání. A DARE – tým, který pro přibližně 35 nejlepších zájemců organizuje Small Rocket Project, kde studenti opět v týmech pod dohledem staví raketu nesoucí syrové vejce.

Co se týče přijímacího řízení – ke splnění požadavků stačí mít IB diplom nebo českou maturitu z gymnázia (s matematikou a fyzikou) a certifikát ověřující vaši angličtinu. Na známkách nebo IB bodech nezáleží. Následuje přijímací proces, který rozhodne o 440 studentech, kteří se do programu dostanou.

Termín pro podání přihlášky bývá v lednu, v únoru a březnu uchazeči vyplní testy a 15. dubna obdrží výsledky (ranking number). S rostoucí prestiží Delftu v evropských žebříčcích univerzit se hlásí stále více studentů – v mém roce to bylo přibližně 3000 zájemců. Přihláška vyžaduje několik desítek hodin přípravy, protože jedním z komponentů jsou materiály z prvního ročníku univerzitního studia. Proto bych obecně nedoporučoval brát Delft jako pouhou backup choice – konkurence je velká a přijímací proces náročný.

Pokud ale máte podobné požadavky na vysněnou univerzitu jako já – tedy možnost získat titul z jedné z nejlépe hodnocených institucí za zlomek ceny studia v UK či USA (díky Evropské unii) a zároveň studovat některý z nabízených oborů – může být TU Delft tou správnou volbou. V každém případě je výběr vysoké školy velkým rozhodnutím, takže se určitě vyplatí zúčastnit se open days nebo jiných informačních akcí, než se definitivně rozhodnete.