V kantýně jsem potkávala držitele Nobelovy ceny, popisuje mladá vědkyně v rozhovoru svoji stáž v CERN

Profesi sedmadvacetileté Anežky Klustové ze Dvora Králové nad Labem by na první pohled tipoval asi málokdo. Jedna z nejnadanějších českých vědkyň se přitom nezabývá ničím menším než tématem, jak vznikl vesmír.Jejím oborem je částicová fyzika. Specializuje se na výzkum nepolapitelných neutrin, která pronikají hmotou jako nůž máslem. Studovala na špičkových univerzitách v Londýně i Singapuru, má za sebou stáž v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN) ve Švýcarsku. „Byl to jeden z prvních důležitých kroků na mé akademické cestě a splněný sen. Teď do CERNu jezdím několikrát do roka a je to celkem rutina,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Anežka Klustová.

Zaujalo mě, že jste se z gymnázia hlásila na studium přírodních věd v Londýně i na medicínu na Karlově Univerzitě. Měla jste medicínu jako záložní variantu, nebo jste opravdu vážně uvažovala o tom, že z vás jednou bude lékařka?

Vážně jsem o tom uvažovala. Na 1. lékařskou fakultu jsem se dostala bez přijímaček, byla jsem na zápise ke studiu, dostala studentský průkaz a v tu dobu to byla moje realita. Byť jsem byla přijatá na University College London (UCL), věděla jsem, že bez podpory The Kellner Family Foundation (rodinná nadace, kterou v roce 2002 manželé Kellnerovi založili na podporu vzdělanosti českých studentů, pozn. red.) by studium v Londýně pro mě nebylo možné. Tehdy mi to přišla jako dobrá alternativa.

Když vás přijali na University College London, nebyla jste rozhodnutá, jestli se chcete víc věnovat chemii, nebo fyzice. Kdy se to zlomilo?

Nerozhodnost byla hodně motivována skvělými učiteli chemie, které jsem měla na základce i na gymnáziu. Dva roky jsem na University College London a rok na National University of Singapore studovala fyziku i chemii zároveň. V chemii jsem se zpočátku rozhodla specializovat na anorganiku a fyzikální chemii. Fyzikální chemie mě bavila víc, ale hodně se prolínala s tématy, která jsem studovala ve fyzice, takže když přišlo na to si vybrat, pro pestrost jsem zvolila anorganiku. A ta mě prostě nakonec tolik nebavila, protože podstatná část výzkumu byla dost komerční. Podvědomě jsem k fyzice tíhla asi vždycky, ale jakmile jsem objevila kouzlo kvantové mechaniky a kvantové teorie pole, bylo rozhodnuto.

„Jsem přesvědčená, že ať už se člověk věnuje čemukoliv na té nejvyšší úrovni, vlastnosti musí mít stejné. Potřebuje zápal, sebevědomí, schopnost na sobě pracovat a taky plno věcí obětovat.“ To jsou vaše slova z knihy Věda je odvaha, která přináší příběhy 16 vědců. Překvapilo mě, že nikde nepíšete o nadání. Talent není pro částicovou fyziku nutný?

Nějaký talent na počátku potřeba je, schopnost logicky řešit problémy je základ. Ale bez rozvoje nebo kultivace je nadání, stejně jako ve sportu, k ničemu. V určité fázi vzdělávání hodně záleží na učitelích nebo mentorech, kterými je člověk obklopen, jestli vás dokážou popostrčit správným směrem nebo aspoň namotivovat. Ale nakonec je stejně všechno jenom na vás, jestli se rozhodnete do toho pustit, nebo ne.

Co všechno jste musela vědě obětovat?

První mě napadá čas s rodinou. Odejít z Čech bylo těžké, musela jsem si zvyknout na to, že rodinu vidím týden nebo dvakrát třikrát do roka, nejsem doma ve Dvoře Králové na oslavy narozenin, nevidím synovce a neteř vyrůstat. Pořád mě mrzí, když nějakou rodinnou sešlost nestihnu. Další věcí byla zpočátku nějaká životní jistota a pohoda. Vydala jsem se pro mě do úplně neznámého prostředí, musela si na plno věcí přijít sama a nevěděla jsem, jestli to vůbec někam povede. A teď je to hlavně volný čas. Při výzkumu hodně cestuji. Za poslední dva měsíce jsem doma v Londýně byla dohromady asi týden a půl, takže třeba udržování pravidelného kontaktu s přáteli je náročné a všechno musím dopředu plánovat.

Na základní škole byly mými vzory asi moje učitelky matematiky a chemie, nebo třeba moje zubařka. Celkově jsem hodně tíhla k jakýmkoliv silným ženským postavám jak v reálném životě, tak i v knihách, seriálech nebo filmech. Vyrůstala jsem s Harrym Potterem, takže Hermiona Grangerová byla jednu dobu velkou inspirací (smích).

Anežka Klustová

Částicová fyzika je především mužská disciplína. Jak vycházíte s kolegy, dávají vám to někdy najevo?

S kolegy vycházím dobře, většinu času už tomu asi nevěnuji moc pozornosti. V převážně mužském pracovním nebo studijním kolektivu se pohybuji už dlouho. Člověk si zvykne. Samozřejmě občas jsou momenty, kdy vás to trkne, ale je jich postupem času čím dál méně.

Mimochodem, máte ve svém okolí ženy ve vašem věku, které se věnují stejnému oboru?

Rozhodně. V mém věku, mladší i starší. Řekla bych, že je nás určitě víc, než si třeba veřejnost představuje. A situace se pořád zlepšuje, existuje čím dál víc popularizačních programů pro základní a střední školy, mladší generace vidí, že vědu mohou dělat lidi, kteří vypadají jako oni. Vzory jsou podle mě hodně důležité. Stereotyp fyzika jako muže s rozčepýřenými vlasy v bílém plášti postupně mizí.

Jaké jste měla největší vzory vy?

Profesně to na základní škole byly asi moje učitelky matematiky a chemie, nebo třeba moje zubařka. Celkově jsem hodně tíhla k jakýmkoliv silným ženským postavám jak v reálném životě, tak i v knihách, seriálech nebo filmech. Vyrůstala jsem s Harrym Potterem, takže Hermiona Grangerová byla jednu dobu velkou inspirací (smích). Na UCL mě pak hodně ovlivnila jedna vědecká pracovnice, u které jsem absolvovala letní stáž a která mě přivedla k neutrinům. V dnešní době to jsou hlavně mé spolupracovnice, které jsou v kariéře dál než já.

Zabýváte se výzkumem neutrin. Jak byste desetiletému dítěti vysvětlila, čemu se věnujete?

Asi bych musela začít tím, že vše kolem nás můžeme rozdělit na menší a menší díly, takzvané částice. Základní částice jsou částice, které dál už rozdělit nemůžeme, jako třeba elektron. Dalšími takovými částicemi jsou neutrina, ta sice hmotu netvoří, ale jsou všude kolem nás. Jsou tak lehká, že jsme si v minulosti mysleli, že žádnou hmotnost nemají. Jejich největším producentem je slunce, ale vytváříme je také my sami. Neutrina se celkově s hmotou moc nekamarádí, víceméně ji jenom bez rušení procházejí. Navíc jsou tak trošku chameleoni a v průběhu procházení hmotou přes velkou vzdálenost se mění, takzvaně oscilují. Já se v první řadě zabývám vývojem a testováním nových způsobů, jak efektivně neutrina polapit a pozorovat, abychom je a jejich oscilace mohli studovat.

Částicovou fyziku je možné studovat i na českých vysokých školách. V čem jsou podmínky na zahraničních univerzitách odlišné?

To je pro mě dost těžké porovnat vzhledem k tomu, že jsem na české vysoké škole nikdy nestudovala. Bakaláře a magistra jsem dělala na University College London, rok jsem strávila na National University of Singapore a doktorát jsem nedávno dokončila na Imperial College London. Všechno to jsou školy, které jsou pravidelně v top desítce nejlepších univerzit na světě, což má samozřejmě dopad na možnosti, které jako absolvent člověk pak má. V bakalářském a magisterském studiu je to asi důraz na osobní zodpovědnost, protože kontaktních hodin strávených na přednáškách je minimum. Rozvoj základů získaných z hodin je otázkou samostudia, člověk má hodně volného času a záleží, k čemu ho využije. U doktorátu je to asi větší pestrost výzkumu. Velká Británie se podílí na více experimentech, hodně z nich vede nebo spoluvede. Velkou roli taky hraje větší finanční podpora.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že vaše znalosti české fyziky jsou na středoškolské úrovni. To zní z úst talentované vědkyně docela zvláštně. Můžete to vysvětlit?

(rozesměje se) To je celkem jednoduché, fyziku jsem v češtině naposledy studovala, když jsem se připravovala na maturitu. Podobně jako český překlad Harryho Pottera, který je geniální, je některé fyzikální nebo matematické názvosloví v češtině dost odlišné od toho, jak se věci řeknou v angličtině. Ale postupně se lepším, je to potřeba, když občas v České republice přednáším v rámci popularizace vědy. Téměř pokaždé se naučím nějaký nový český název.

Viděla jsem urychlovač a obrovské detektory, o kterých jsem předtím jenom četla v učebnicích, nebo potkala držitele Nobelovy ceny v kantýně.

Anežka Klustová

Vybavujete si, jak jste se cítila, když jste se ve švýcarském CERNu poprvé dostala do blízkosti největšího a nejvýkonnějšího urychlovač částic na světě?

Na stáži v CERNu jsem byla během bakalářského studia v létě 2019. Bylo to pro mě potvrzení toho, že jsem se vydala správným směrem, že veškerá tvrdá práce do té doby stála za to a že jsem to dokázala. Viděla jsem urychlovač a některé obrovské detektory částic, o kterých jsem předtím jenom četla v učebnicích, nebo potkala držitele Nobelovy ceny v kantýně. Pomáhala jsem testovat část prototypu detektoru neutrin a byla jsem obklopená inspirativními lidmi, kteří byli nadšení pro věc stejně jako já. Byl to víceméně můj splněný sen. Hodně mě to motivovalo pokračovat v tom, co jsem zamýšlela dělat, a později mi to pomohlo ve výběru doktorátu. Byl to jeden z prvních důležitých kroků na mé akademické cestě. Teď do CERNu jezdím několikrát do roka a je to celkem rutina.

Je práce v CERNu vaší profesní metou? Jak je vlastně těžké získat místo na tomto špičkovém pracovišti?

Získat trvalou pozici v CERNu je hodně těžké, protože jich je málo. Krátkodobých vědeckých pozic na dva nebo tři roky je víc a šance je větší. Neřekla bych, že práce v CERNu je současné době mojí profesní metou. Výzkum neutrin, tedy urychlovače produkující neutrina a jejich detektory, na kterých pracuji, jsou převážně v USA a v Japonsku. Ale je to možnost, kterou třeba budu v budoucnu zvažovat, a zkusím se ucházet převážně o krátkodobé pozice. Hodně záleží na načasování i na tom, jakým směrem se bude ubírat evropská strategie pro částicovou fyziku.

Částicová fyzika je hodně abstraktní obor, vzdálený běžné realitě. Nakolik je pro vás těžké vystoupit z vědecké bubliny? Máte osvědčené metody, jak se odreagovat, chvíli nemyslet na neutrina a vesmír?

Práci se snažím nechat v kanceláři nebo v laboratoři, ale s cestováním a online meetingy v různých časových zónách je to těžké, protože pracovní doba je hodně pružná. Když jsem v Londýně, tak mi pomáhá dojíždění na univerzitu, kdy většinou přepnu. Na cestě do práce procházím e-maily, na cestě domů čtu knihy nebo procházím sociální média. Občas si jdu zaběhat, což mi pomáhá, když jsem třeba víc ve stresu. Ráda úplně vypnu u nějakého seriálu. Výhodou také je, že naprostá většina mých přátel se pohybuje mimo částicovou fyziku.

Jaký seriál vás naposledy zaujal?

Asi vás překvapím, ale naposledy jsem se dívala na třetí sérii Bridgertonu. Člověk u toho nemusí moc přemýšlet a vizuálně je to moc hezké. Celkově se většinou snažím koukat na něco, co je od mé profese nebo celkově od vědy hodně vzdálené, abych si odpočinula.

Hádal bych, že mezi vaše nejoblíbenější seriály bude patřit Černobyl nebo Teorie velkého třesku...

Černobyl byl super jako dramatické zpracování historické události a hlavně dynamiky mezi vědou a politikou v té době. Fanoušek Teorie velkého třesku moc nejsem. Rozhodně měl seriál zásluhu na popularizaci fyziky, ale těm stereotypům o fyzicích to moc nepřidalo.

V červnu jste obhájila doktorát. Čemu se nyní věnujete?

Od odevzdání doktorandské práce na konci března jsem zaměstnaná jako vědecký pracovník na Imperial College London. Neutrina, jejich vlastnosti a interakce zkoumám dál. Nově pracuji na experimentu T2K v Japonsku, odkud jsem se nedávno vrátila. Obecně je mým plánem pokračovat ve výzkumu neutrin v akademickém prostředí.