Školní orchestr

První týden projektu byl zahájen dvěmi dvouhodinovými zkouškami pouze sekce 1. houslí a třemi tříhodinovými kombinovanými zkouškami sekcí 1. a 2. houslí, během nichž jsme si přečetli partituru a ujasnili si některé smyky. Následovaly 3 dny intenzivních celodenních zkoušek celého orchestru s asistentem dirigenta Jordim Francésem. Během těchto zkoušek jsme se dále zdokonalovali ve hře náročného programu, i když jsme mrzli (na Španělsko byla nezvyklá zima, většinu zkoušek jsme absolvovali ve všem, co jsme měli s sebou – vč. péřových bund – a s vypitými litry horké kávy). V Koncertu jsem našel nové ocenění pro všechny orchestry, se kterými jsem hrál a budu hrát jako sólista, protože není snadné hrát z listu skladbu, která našemu nástroji příliš nesedí, a zároveň se snažit spontánně přizpůsobit výkonu sólisty.

V sobotu a v neděli se k nám připojil sám maestro, který byl stejně inspirativním hudebníkem, jak si ho pamatuji, když jsem měl tu čest hrát pod jeho taktovkou před čtyřmi lety. Vnesl do skladeb svůj svěží, charismatický, poněkud avantgardní přístup, trochu zvýšil tempa, změnil některé smyky atd. Ale především jsme si užili spoustu legrace a radosti – dokonce jsme si všichni společně zazpívali, což byl jeden z nejskvostnějších okamžiků programu. V neděli jsme také trochu experimentovali, když jsme smyčcovou sekci otočili o 180° čelem ke zbytku orchestru, zatímco dirigent stál uprostřed mezi námi, abychom se všichni lépe slyšeli a věnovali větší pozornost tomu, co ostatní hrají. To bylo pro nás všechny, včetně samotného maestra, poprvé. Na závěr dne jsme se trochu vyřádili při hře pod taktovkou dvou studentů – účastníků Maestrova dirigentského mistrovského kurzu, který nás čekal následující týden, kteří si nás – již značně unavený studentský orchestr – vyzkoušeli dirigovat při začátku Dona Juana, a to v tomto velmi neobvyklém a zvláštním uspořádání.

7. listopad, 14. den, první den v Santanderu, Kantábrie

Se zbytkem orchestru jsme se sešli v 7:45 před naší školou, abychom nastoupili do tří autobusů, které nás vezly šest hodin na sever do zeleného hornatého autonomního společenství Kantábrie a do jeho hlavního města Santanderu u Biskajského zálivu. Cestou jsme se zastavili v typickém španělském podniku nedaleko Burgosu a vychutnali si pozdní španělskou snídani. Po příjezdu do Santanderu, po obědě z mořských plodů a hodině odpočinku jsme opět naskočili do autobusu a vydali se na krátkou cestu do Palacio Festivales Cantabria, místa našeho koncertu, na pozdní zkoušku. Tato zkouška byla hlavně dolaďováním a přizpůsobováním se akustice a pódiu sálu. Jelikož jsem hrál u pátého pultu, museli jsme se s mým kolegou u pultu z naší sekce nejčastěji přesouvat kvůli odlišnému rozestavení, které bylo potřeba pro hornový koncert. Tato zkouška byla velmi intenzivní, protože čas, který byl k dispozici, byl krátký na to, kolik toho bylo třeba ještě udělat. Ve 21 hodin jsme museli rychle vyklidit pole místa konání a zamířili zpět do našeho hotelu na zaslouženou výbornou večeři a nocleh.

VELKÝ DEN. 8. listopad, 15. den – koncert v Santanderu

Po vydatné španělské snídani jsem se vydal na ranní procházku k moři – Playa del Sardinero – nadýchat se čerstvého mořského vánku. Od 11 hodin jsme měli generální zkoušku a po dobrém obědě s mořskými plody (a šlofíčku) už stačilo naskočit do autobusu, dojet na místo konání, obléknout se a na pódium. Koncert byl opravdu pěkný, sál plný, publikum přívětivé a vřelé. Po koncertě nás čekala výborná večeře, kterou hostila prezidentka naší školy – ovšem až poté, co jsem se vyfotil se samotným Maestrem – znovu po čtyřech letech. Samozřejmě, protože jsme ve Španělsku, nemohla chybět ani celonoční párty.

Následující den - 9. listopad

Ten jsme strávili spaním v autobuse na cestě zpět do Madridu. Mezitím jsem byl požádán, abych zahrál Mozartův 5. houslový koncert (nejtěžší, ale také nejkrásnější) jako sólista místo nemocné kamarádky, přičemž zkoušky začínaly už následující den, tak jsem musel ještě večer intenzivně cvičit...

MASTERCLASS

Tentokrát šlo o jedinečný, výjimečný a zajímavý projekt, protože nejenže jsme hráli na koncertech, kde s námi hrál tak skvělý dirigent, ale část orchestru – pod jménem Orquesta de Cámara Freixenet – hrála na mistrovském kurzu pro dirigenty. A jednou ze skladeb, na které se chystali pracovat, byl Mozartův Houslový koncert č. 5, nazvaný "Turecký". A protože kamarádka, která měla hrát jako sólistka, onemocněla, dostal jsem tuto příležitost já. Hrát jako sólista na mistrovských kurzech pro dirigenty je zvláštní, fascinující věc. Normálně se jako sólista, i když je nám řečeno, abychom to nedělali, dostáváme do takového stavu, jakože se většina věcí točí kolem nás. A teď, na dirigentských mistrovských kurzech jsou samozřejmě hlavními dirigenti, ne my, sólisté, kteří jsme tam pro dirigenty. Byla to velmi pokorná, zajímavá a poučná zkušenost, poznat pohled dirigenta, více pochopit, jak pracují, aby se přizpůsobili sólistovi atd. Celá zkušenost byla pro mě dalším obohacením, mj. protože jsem začínal s hudbou, neboť jsem se chtěl stát dirigentem, a i když to už není můj prvořadý cíl, stále mě umění orchestrálního dirigování velmi zajímá. (Ale k tomu se vrátíme později.)

Zkoušky mistrovských kurzů dirigování pokračovaly během čtvrtka a pátku, kdy jsme měli večer koncert v rámci školního koncertního cyklu "Ciclo de Camara", který byl opět velmi úspěšný a byl také živě přenášen na školním kanálu YouTube. Vystupování coby sólista s orchestrem v Mozartově houslovém koncertu jsem si velmi užíval, navíc když jsem měl za zády velmi dobře hrající orchestr a dirigenta. Následující den jsme měli poslední koncert – tentokrát koncert pro rodiny s dětmi. Protože to bylo pro děti, samozřejmě jsme předvedli malou show a zábavnou formou vysvětlovali různé věci. A na závěr koncertu udělali experiment, při kterém se čtyři dirigenti střídali v dirigování, zatímco orchestr hrál dál. A oni se mě zeptali, jestli bych se k nim také nechtěl přidat.

V šatně mi dirigenti, kteří se účastnili mistrovských kurzů, dávali tipy jak dirigovat a já jsem se rád účastnil dirigentského medley, které bylo toho dne závěrem koncertu. Můj sen dirigovat orchestr od dětství se tak nečekaně splnil a já byl velmi dojatý.