Jakub Příbaň

I po roce s koronavirovou pandemií je skoro nemožné pokoušet se cokoliv plánovat. I když zbývají pouhé 4 týdny do začátku velikonočních prázdnin, pořád nemám jasno, jak budou vypadat, nebo jestli se vůbec tentokrát vrátím do Prahy. Byly by to první prázdniny, během kterých bych se doma vůbec neukázal, ale každým dnem to vypadá čím dál více pravděpodobné.

Během tohoto zvláštního akademického roku máme většinu výuky online, ale i nadále probíhají některé přednášky a semináře osobně. Rozhodnutí univerzity o tom, povolit fyzickou výuku, bylo k mému údivu velmi kontroverzní.

Kvízy přes Zoom, pečení a společné sledování seriálů s pomocí Netflix Party - to nejsou zrovna věci, kterými jsem si myslel, že budu trávit většinu svého volného času během posledních pár měsíců. Ale vzhledem k situaci, o které určitě všichni vědí, tomu tak bylo. Koronavirová opatření začínala zrovna v těch dnech, kdy nám končil druhý trimestr a všichni se připravovali k odjezdu domů na velikonoční prázdniny. To pro mě znamenalo trochu chaos, jelikož můj původní let domů byl zrušen, a musel jsem pracně shánět alternativu. Ale netrvalo to dlouho a ocitl jsem se doma, a trávil jsem prázdniny v domácí karanténě.

“Tak co plánuješ na příští rok?” je otázka, které z jakéhosi důvodu poslední dobou nemohu uniknout. Tedy uznávám, že je to přeci relevantní otázka, jelikož pro většinu studentů ve Velké Británii bakalářské studium po třech letech končí, nastanou promoce, a najednou se očekává, že začnou fungovat opravdovým dospěláckým způsobem. Ta otázka samotná mě až tak neobtěžuje, ale tyto předpoklady, které se za ní často skrývají, ano.

Ve třetím ročníku Computer Science na Cambridge musí každý provést a napsat “Part II Project”, čímž se tu nazývá Bakalářská práce. Jelikož mi právě kvůli tomuto projektu ubývá mnoho času ze života, tak jsem se rozhodl mu tento blogový příspěvek věnovat.

Je mnoho věcí, považovaných za nedílnou součástí života v Cambridge, jako například formální večeře (“formals”), týdny začínající ve čtvrtek anebo neustálé stěžování si na to, kolik máme práce. Ale jeden aspekt, který podle mne ještě není dost dobře zdokumentovaný v těchto blogových příspěvcích, jsou May Balls. Jelikož jsem letos měl tu čest být členem Jesus May Ball 2019 committee a strávil jsem tím skoro tolik času jako veslováním, tak jsem se rozhodl, že trochu rozeberu, o co vlastně jde.

Některým studentům možná přijde tento titulek jako blaho. Ideální vysokoškolská zkušenost - mít neomezený čas a užívat si ty zábavné části studentského života. Ale bohužel toto je Cambridge a nic takového by se neuskutečnilo bez dostatečně dobrých důvodů. Abych trochu uvedl na pravou míru svůj minulý blog, kde jsem kritizoval Computer Science na Cambridge za to, že nemá skoro žádný praktický obsah, tak Vám povím o letošním skupinovém projektu.

Kdykoli někoho potkám a přijde řeč na to, že studuji Computer Science, nejčastější odezvy zní něco jako “Tak dokážeš mi hacknout Facebook?” anebo “Jo, takže budeš jako další Bill Gates, nebo co?” Tyto vtípky ale dávají najevo rozdíl mezi tím, co si lidé myslí, že Computer Science je, a tím, co opravdu studujeme. Tento rozdíl koneckonců dává smysl, neboť si člověk těžko jen tak pokecá o indukci přes abstraktní syntaktické stromy a důkazy determinovanosti jazyků.

Třetí trimestr a zkouškové období v Cambridge je nejpohodovější a současně nejdramatičtější ze všech. Přestože některé předměty, včetně Computer Science a přírodních věd, stále mají přednášky, je to jen během prvních čtyř týdnů (místo obvyklých osmi). Společenské tlaky k tomu dělat něco zajímavého ve volném čase zmizí, jelikož si všichni uvědomují, že by se vlastně měli začít učit.

Je 06:22, 3 stupně pod nulou, mrznoucí prsty svírají rukojeť vesla, vteřiny pomalu ubývají před momentem oficiálního svítání - čas zákonného odrazu od břehu a začátku tréninku. Toto je víceméně shrnutí veslování v druhém trimestru. Přesto, jak nepřívětivě časná ranní doba a povětrnostní podmínky vypadají, nakonec se to všechno vyplatí v závodu “Lent Bumps” - vyvrcholení druhého trimestru veslování.

Přestože mýtus, že Cambridge je školou výhradně pro ty nejbohatší, nejslavnější, nebo jiným způsobem nóbl, je dnes už pouhým mýtem, místní historie tohoto dlouhodobého přístupu v minulosti tu zanechala trvalou stopu.