Tři týdny bez přednášek

Tento projekt trvá šest týdnů a je povinnou součástí druhého ročníku studia, což je důvod, proč je katedra pro to ochotna obětovat drahocenný čas přednášek. Každé skupině pěti až šesti studentů je přidělen jeden klient s projektem, aby se to nějak přiblížilo profesionální situaci, a aby se celý proces trochu zformalizoval. Bylo to navrženo tak, abychom se konečně setkali s nějakým opravdovým programováním a zvykli si pracovat s lidmi, které neznáme. Nebo jak to organizátor projektů vtipně popsal, “pointa těchto projektů je, abyste na konci každého ve své skupině nenáviděli.”

Naštěstí mi to osobně vyšlo velmi dobře, co se týče přidělení skupiny a obtížnosti projektu. Naším úkolem bylo sestavit legové vozidlo na dálkové ovládání s živým přenosem videa do headsetu pro virtuální realitu. I když jsme narazili na několik technických zádrhelů během vývoje, to, že jsme se mohli cítit produktivní při hraní s Legem, nám to určitě vynahradilo.

Nebyl by to pravý blog ode mne, kdybych nakonec nic nezkritizoval, a organizace těchto projektů se k tomu krásně nabízí. Na začátku jsme dostali seznam možných projektů a měli tu možnost si vybrat tři oblíbené. Ale jelikož počet projektů je omezený a některé jsou vždy víc populární než ostatní, organizátoři vyhoví preferencím jen, jak mohou, takže je to de facto o náhodě. Vzhledem k tomuto by dávalo smysl, kdyby technická obtížnost všech projektů byla zhruba stejná, ale bohužel projekty vytváří klienti, bez patrného zásahu organizátory. Tím pádem to, jestli něčí zkušenost skupinového projektu bude peklo nebo ne, se dá předpovědět asi tak dobře, jako hod mincí. I přes každoroční stížnosti a protesty od studentů, myslí si organizátoři, že by se něco mělo změnit? Ne, proč přeci, když to takto funguje odjakživa.