Aktivní nerozhodnost

Samozřejmě, že jsem poslední dobou hodně přemýšlel o tom, co vlastně z života po konci studia chci. Je přece mnoho věcí k uvážení, jako třeba vzdálenost od rodiny a kamarádů, možnosti výdělku, cílevědomost v rámci práce a obecná kvalita života. Nakonec ale správná kombinace těchto faktorů vede k tomu, že člověk dělá to, co mu dělá radost (trochu klišé, já vím, ale podle mne jsou i dobré důvody, proč klišé vůbec existují). Bohužel, jako u většiny zajímavých problémů, najít cestu k optimálnímu řešení je většinou nemožné.

Co se týče mé aktuální situace, prozatím nevím, co a kde chci dělat po ukončení studia. Absolvováním letních stáží jsem si potvrdil, že vývoj softwaru je něco, co by mi vůbec nevadilo dělat, ale zda tomu chci zasvětit celý svůj život, to opravdu nevím. Další možnost , zde relativně populární, je akademický život, což jsem sám pro sebe nikdy za reálnou alternativu nepovažoval, a to hlavně z toho důvodu, že se mi žádné téma v Computer Science nezdálo dostatečně zajímavé. To se ale poněkud změnilo po několika přednáškách o teorii kvantových počítačů, což mi bohužel rozhodování nijak neulehčuje.

Ale s rychle ubíhajícím třetím ročníkem jsem se nějak o post-studijním životu rozhodnout musel, a to tak, že jsem rozhodnutí odložil. V Cambridge zůstanu na čtvrtý ročník. Naštěstí  pro pokračující studenty jde o velmi snadný proces: přihlásit se a splnit v podstatě jedinou podmínku pro přijetí, což jsou dobré výsledky u závěrečných zkoušek (to znamená být v nejlepších 40% ročníku). Jelikož se mi tu život momentálně líbí, tak i přesto, že nevím jak moc mi budou nové věci ze čtvrtého ročníku do budoucna užitečné, zvolil jsem ještě alespoň na rok tady zůstat.

Zdá se mi, že se bohužel v naší společnosti taková nerozhodnost občas krutě trestá. Je to vidět například u přihlášek ke stážím či pracím - když se tazatel zeptá na to, ve kterém konkrétním týmu či oddělení chce uchazeč pracovat, očekává se konkrétní a rozhodná odpověď. Když uchazeč rozhodnou odpověď na klasickou otázku “kde se vidíte za 5 let?” nemá, tak je to špatně. Mnohokrát se přeci takto mladí uchazeči hlásí právě proto, aby zjistili co je baví a co ne, a aby na tyto otázky hledali odpovědi. Když člověk nemá konkrétní plán pro život po studiu, najednou ho všichni kolem začínají litovat, jakoby byl nějak nemocný. Já jsem však přesvědčen, že aktivní nerozhodnost je funkční volba. I když je to možná špatná volba v mnoha situacích, přijde mi absurdní očekávat od mladých lidí, že své životy budou mít perfektně naplánované - o tom je přece ta cesta životem.