Viktorie Licková

Klikatá cesta k pravému oboru

Má cesta k tomu pravému oboru byla klikatější než obvykle, ale nic bych neměnila. Původně jsem jako hlavní obor zvažovala psychologii či biopsychologii, ale nakonec (a k částečnému překvapení všech) jsem se v septimě rozhodla, že se budu hlásit na obory umělecké, konkrétně na ty ilustrační. Kreslila jsem vždy ráda, ale ilustračních oborů v Čechách je málo a nepřipadaly mi jako reálná možnost, dokud jsem se nezačala koukat po univerzitách ve Velké Británii.

Po školním výletu do Anglie jsem na ni nemohla přestat myslet a s nadějí, že mě Nadace The Kellner Family Foundation podpoří, jsem začala doufat, že to dopadne. Vyráběla jsem portfolia, navštívila univerzity, které měly nejpopulárnější ilustrační obory, a o rok později jsem se dostala na tu, která se mi vlastně při návštěvě líbila nejméně: Coventry University (dále CU).

Průprava pro budoucí kariéru

Věřím, že to byl zásah osudu, jelikož mé tři roky bakalářského studia byly úžasné a leccos mě naučily. Vzhledem k tomu, že „být umělcem“ se stále často považuje za nevýnosnou budoucnost (v Anglii je ten předsudek o trochu menší než v Čechách, ale ne o moc), umělecké obory na CU se soustředí právě na to, aby studenti měli co nejlepší průpravu pro budoucí kariéru; nejvíc času jsme strávili prací na projektech, které nám byly podány jako pravé projekty ze života ilustrátora či grafika. Univerzita si také zakládala na nabídce i jiných obohacujících aktivit, jako kurzů pro získání certifikátů Adobe, dobrovolnictví na základních školách, jazykových kurzů atd. Tento přístup mi vyhovoval a prospěl jak mému vzdělání, tak mému životopisu v dalších letech. 

Nadchla jsem se pro život v Anglii (a v angličtině) a začala jsem stavět základy své budoucnosti – stala jsem se prezidentkou lukostřeleckého klubu (role, která se až nápadně podobá mé aktuální práci), našla si práci v Mezinárodní studentské unii a hlavně jsem našla lidi, kteří mě stále provázejí životem. 

Šestá učitelsko-umělecká generace

Po dokončení studia jsem dostala práci v Londýně, a ačkoliv jsem v té roli nezůstala dlouho, Londýn, má životní láska, už mě nepustil. Našla jsem práci jinou, tentokrát bližší mým zájmům a mému oboru, ale stále to nebylo ono – práce na počítači v kanceláři mi nevyhovovala a chtěla jsem se vrátit ke svým základům, ke kreslení, k manažerství, ke vzdělání. Často se směju, že „jdu s geny“, protože v mé rodině jsem šestou generací učitelů-umělců, výtvarné vzdělávání na mě volalo. 

Oslovila jsem společnost art-K, se kterou jsem byla v kontaktu už od třeťáku vysoké školy, a po nějaké době sbírání dalších zkušeností jako asistentka v jedné jejich pobočce jsem šťastnou okolností tu pobočku mohla převzít jako vedoucí. Teď už skoro dva roky podporuji děti v jejich uměleckých schopnostech a snech a pomáhám dospělým, kteří se, podobně jako já, k výtvarce vracejí po nějaké době. S klubem jsem úspěšně překonala lockdowny a teď vedu a učím přibližně 100 studentů týdně s pomocí mého skvělého týmu. 

Je mi jasné, že v této práci nezůstanu navždy, ale jsem ráda, že jsem si všemi svými zkušenostmi ujasnila, co je pro mě důležité, co mě baví a co mi jde. Bez těch náročnějších etap bych se tolik nenaučila a nebyla bych tam, kde jsem, takže doporučuji jít si za svým (i když si třeba teď nejste jistí, co to vlastně je). 

Má cesta by nebyla možná bez podpory nadace. Gymnázium Open Gate mi dalo neuvěřitelný základ do života a mé univerzitní studium mě dostalo tam, kde jsem vždy chtěla být, takže z hloubky srdce děkuji za tuto příležitost a za veškerou pomoc.