Jana Smutná

Tenhle blog jsem chtěla napsat už dlouho, ale velmi špatně se mi začínalo psát. Měla jsem pocit, že tu jde o něco důležitého, o čem by studenti, kteří chtějí jet do Anglie, měli vědět.

Začněme s vtipnou historkou tohoto týdne. V pátek se nám ztratil jeden z přednášejících. Našli ho asi pětadvacet minut po začátku přednášky, jak si užívá šálek kávy. Přišel, omluvil se, že si omylem poznačil naši přednášku o hodinu později a odříkal přednášku hrstce zbylých studentů.

Během svého druhého roku na vysoké škole jsem měla několikrát pocit, že skončil: po poslední přednášce, poslední zkoušce, když jsem se – tentokrát definitivně – stěhovala z kolejí nebo když jsem dostala výsledky zkoušek.

Na začátek tohoto akademického roku jsem se přes prázdniny těšila. Znovu bydlet v Londýně, v Notting Hill, každé ráno se procházet Hyde Parkem, znova trávit čas s lidmi mého věku… a navíc, na rozdíl on minulého roku, se mít k čemu vracet.

Poslední semestr tohoto roku se pro mě nesl ve znamení zkoušek a letního projektu. Veškeré znalosti, které se nám přes rok snažili dát do hlavy, byly nekompromisně testovány. Ať už se lidé snažili jen s odřenýma ušima prolézt, nebo se naopak dostat mezi nejlepší z ročníku, vlastně všichni strávili období od Velikonoc do konce školního roku hlavně biflováním. Někteří vstávali v neděli v sedm ráno, jen aby našli místo v knihovně, jiní naopak seděli za svými pracovními stoly až dlouho po půlnoci.

Je zajímavé pozorovat, jak se na universitě s dobrou reputací jako je Imperial College London všichni bojí hlavně toho, že tu reputaci ztratí. Studenti očekávají, že jim právě ona jednoho dne zaručí, když ne dobrou práci, tak aspoň vstupenku na pohovor.

Když mi lidé na začátku října říkali, že v následujících jedenácti týdnech zažiji víc než za celý život dohromady a zároveň uběhnou tak rychle, jako ještě žádných jedenáct týdnů mého života, jen těžko se mi jim věřilo. Po sedmi… ne, vlastně už osmi týdnech jim ale musím dát za pravdu.