Zkoušky a jedlá optická vlákna

Abychom toho poslední dva měsíce neměli málo, my fyzici jsme ještě měli přednášky a letní projekt. Ve dvojicích jsme se měli šest hodin týdně věnovat té první samostatné a skutečné fyzice, na kterou si za dobu studia můžeme sáhnout. Vzhledem k tomu, kolikrát nám bylo zdůrazňováno, že tohle je jeden předmět, který opravdu musíme udělat, nakonec v laboratoři všichni trávili daleko víc než oněch předepsaných šest hodin týdně.

Témata projektů se různila od psaní programu na vyhodnocení dat z urychlovače částic, přes výrobu detektoru malých změn v atmosférickém tlaku až po vaření optických vláken z cukru (ano, vážně to jde, dají se dokonce i jíst, jen signál je zeslabený asi padesátkrát více než u těch ze skla). Jedna dvojice od druhé se lišila angažovaností, nadšením i úspěchem (a jak už to ve vědě bývá, větší úsilí ne vždy znamenalo větší úspěch). Po sedmi týdnech práce, když jsme připravovali plakát na den otevřených dveří, kde se projekty prezentovaly, vypadal každý svým projektem naprosto pohlcen.  Tak, jak zkoušky donutiliy spoustu lidí k nenávisti fyziky, dal jim projekt naopak nové nadšení pro věc, pocit, že mohou něco dokázat.

I když já osobně jsem si zkoušky samotné užila jako vyvrcholení roku, pro mnoho mých spolužáků byla právě tahle část roku tím nejhorším zážitkem. Přestože jsem si na začátku semestru stěžovala, že nebudeme mít čas vůbec na nic, nakonec jsem byla ráda, že drobné úspěchy v projektu zajistily úsměv na tváři mých spolužáků alespoň čas od času. Z tohoto hektického období se nakonec vyklubal nezapomenutelný zážitek.

.