První týdny života v Londýně

Už první týden byl neuvěřitelně hektický a zbořil většinu mých očekávání a předsudků ohledně studentů přírodních věd. Že by univerzita plná takových měla být nudná? Že bychom jen všichni měli sedět zavření v pokojích nad hromadou knížek? Jistě, pár takových tu jistě je. V rámci onoho prvního týdne nám bylo mnohokrát doporučováno strávit průměrně tři hodiny denně samostudiem, ale výhodou prostředí plného lidí studujících stejné předměty je to, že třeba já své tři hodiny denně trávím v kuchyňce nebo v knihovně počítáním s pár dalším fyziky. Studium, čas strávený s přáteli a většinou i nějaké to jídlo se prolínají ve zvláštní harmonii.

Po pravdě řečeno, studovat na univerzitě jako Imperial College London, zaměřené na přírodní vědy, veškeré seznamování se a nacházení přátel na celý život jen usnadňuje. Pravděpodobně každý student byl svého času považován za „šprta“ a přidávání se do skupinek v rámci školy mu zrovna nešlo. Jak jedna má kamarádka poznamenala první den, tady jsou všechny skupinky zpola otevřené a vítají každého nováčka. Možná je to tím, že si všichni uvědomujeme, kolik toho každý z nás může nabídnout, možná tím, že kromě překvapivě malé skupinky britských studentů je každý svým způsobem daleko od domova a sám.

Další věc, která se mě na mé škole uchvátila, je množství klubů a asociací korespondující snad s každou možnou zálibou, náboženstvím, národností či sportem. Je tu klub milovníků čokolády, masa (údajně založený vegetariánem), Česko-Slovenská asociace, alespoň deset různých bojových umění, robotika a samozřejmě nespočet dobrovolnických organizací a charit. Byla jsem varována, že si toho nemám naložit hodně, ale copak se dá všem těm usmívajícím se lidem během Fresher’s Fair, kdy je celá škola zaplněna stánky různých klubů, odolat? Já se nakonec nějak aktivněji účastním jen Shorinji Kempa, jednoho z bojových umění, ale i v rámci jednoho klubu se toho děje víc, než bych čekala. Kdo říká, že s bílým páskem nemůžu jít na soutěž v rámci celého Londýna? Nebo snad že se nemůžu být součástí charitativního představení pro Unicef? A kdo by hádal, že bojová umění mohou člověka zavést až k pečení a prodávání dortů pro charitu?

Když se mě někdo zeptá, jaký je Londýn, zásadně odpovídám obrovský, skvělý a drahý. Na rozdíl od mnoha mých spolužáků nebydlím co by kamenem dohodil od školy, ale každé ráno mě čeká procházka skrz Hyde Park, abych se dostala na přednášky. Světlou stránkou je to, že bydlím na Notting Hillu, v jedné z nejkrásnějších londýnských čtvrtí a také to, že ta procházka skrz Hyde Park je, zvlášť na podzim, nádherná.