Vaření pro Geeky

Opravdu si přeji, aby bylo něco zajímavějšího, co bych mohla říct o mých přednáškách, ale vypadá to, že zatím se jen prodíráme novou matematikou pro problémy, které už jsme viděli. Po dvou letech mi jednoduché kyvadlo a vlnová rovnice poněkud zevšedněly. Je pravda, že známé problémy nám umožnují zachytit se něčeho v moři nové matematiky, a matematika, kterou používáme, je občas zajímavá. Rozhodně to ale není něco, o čem bych si povídala se svými kamarády ne-fyziky. Většina z nich by pravděpodobně rychle změnila téma, jako když jsem se snažila s kýmkoliv mluvit o článku o měření Newtonovy konstanty.

Nejlepší věcí tohoto roku, něco, o čem mohu vášnivě povídat komukoliv, je stěhování do nového domečku. Fyzika se po dvou letech nijak zásadně nezměnila (a upřímně, bylo by poněkud nefér všechno změnit, zrovna když si na to lidé začali zvykat). Ale tohle je poprvé po dvou letech život v Londýně a vlastně po pěti letech, co nebydlím doma a co sdílím kuchyňku s méně než pěti lidmi. Mí prarodiče se konečně mohou přestat strachovat, jestli dost jím. Vlastně jsem začala vařit skoro každý den (a ne jen těstoviny s pestem), aspoň jednou měsíčně něco peču a mám dostatek prostoru na skladování nějakého ovoce a zeleniny. Asi bych neměla oslavovat to, že jsem se stala samostatným člověkem s normální dietou jako takový úspěch, ale jsem opravdu ráda, že se mi to konečně podařilo.

Je tu i pár dalších důvodů, proč o jídle mluvím radši než o čemkoli jiném. Začala jsem číst knihu Vaření pro Geeky (Cooking for Geeks) a prodloužila jsem si letní brigádu v nově otevřeném obchodě v areálu university. Cítím se, jako když dělám první rok laboratoří z vaření: s praktickou částí doma v kuchyni, teoreticko-praktickými přednáškami v práci a velmi zajímavým samostudiem. A místo psaní zpráv si můžu pochutnat na dobrém jídle.

Tohle mi vlastně připomnělo TED přednášku, kterou jsem viděla před pár lety. Naučit se novou dovednost patrně trvá něco kolem dvaceti hodin. Možná jsem jen potřebovala svých dvacet hodin vaření, abych se nastartovala. Určitě bych tohle dvaceti hodinové pravidlo potvrdila ohledně ježdění na kole v Londýně, což je další věc, se kterou jsem letos začala (tohle by pravděpodobně mé prarodiče poněkud vyděsilo, ale mí rodiče by byli rádi). Pořád se trochu bojím, ale po dvaceti hodinách jsem se konečně naučila zatáčet vpravo, kolik prostoru potřebuji k protlačení kola a jak být více méně bezpečná.

Opravdu ráda bych měla co říct o studiu v zahraničí, fyzice nebo vysoké škole, ale vypadá to, že pro teď je život v domečku místo na kolejích a samostatnost zajímavější než všechny tyhle věci. Možná příště, je tu celý vesmír příležitostí k prozkoumání.