Jakub Musil

V minulém příspěvku, jenž měl být můj poslední bakalářský, jsem referoval o složité kariérní situaci, ve které jsem se ocitnul. Psal jsem také, abych vyvážil všechnu tu neveselost, že nemám pochyb o tom, že se můj horizont zase brzy vyjasní.

Tento poslední příspěvek své bakalářské éry píšu dva dny před promocemi; zbývá mi jen vyzvednout si kilt a vstupenky. Událost je to radostná, ale v tuto chvíli bych uvítal více jistoty do budoucna, a to nejen pro sebe, ale i pro ostatní, kteří jsou jako já přijati k magisterskému studiu, ale až do poslední chvíle nebudou vědět, jestli si jej mohou dovolit. Nechci, aby tento jubilejní příspěvek byl depresivní. Zároveň ale považuji za nutné tuto situaci pojmenovat: o kolik talentovaných akademiků každoročně Británie přijde v důsledku neustále postupující a prohlubující se prekarizace života, práce a studia nemajetných?

Mé bakalářské studium se chýlí ke konci, a to také znamená, že skoro nemám čas na nic než psaní závěrečné práce. Není toho proto právě teď mnoho zajímavého, o co bych se mohl podělit.

„A co chceš dělat, až dostuduješ?“ ptají se mě často lidé. Ač si jsem vědom implikované narážky na to, jak se jako uživím, když nestuduju management, medicínu nebo inženýrství, snažím se tuto otázku vždy brát neutrálně, čistě jako reakci na to, že jsem teď ve fázi studia, kterou někteří označují za cílovou rovinku.

Poslední příspěvek školního roku píši jako vždy z domova, po každoroční regenerační dovolené na jižním Slovensku.

Po dvou a půl letech života ve Skotsku se mi konečně podařilo přesvědčit banku, že jsem hoden běžného účtu s bezkontaktní kartou místo toho základního, kterým jsem dosud disponoval, a se kterým mi až po několika měsících dovolili vybírat peníze z bankomatů jiných bank.

První dva roky studia mi všichni říkali, že si mám počkat na třeťák, protože to teprve začne opravdová práce.

Kde jsem se vzal, tu jsem se vzal, najednou mám za sebou – časově vzato! – první polovinu svého bakalářského studia a připravuji se vstoupit do jeho dvouletého závěrečného stádia zvaného Honours. Pocit je to sice zvláštní, ale nade vším převažuje nedočkavost: už jen proto, že se nyní budu moci do hloubky věnovat konkrétním oblastem, které mne zajímají.

Při opětovném čtení svého minulého příspěvku jsem se zděsil nad tím, jak dusivou atmosféru stresu v něm líčím několika posledními řádky.

Do Skotska jsem se letos vydal již v polovině srpna, už jen proto, že v zaplaceném bytě by bylo hloupé nebydlet.

Jak titulek napovídá, tento příspěvek již nepíšu z Edinburghu, ale z domova. Vrátil jsem se na konci května a musím se hned na začátek přiznat, že přestože jsem velmi rád znovu se svou rodinou a ve své rodné zemi, přeci jen cítím vykořenění z geografického a sociálního prostředí, ve kterém jsem strávil 9 měsíců.

Nikdy již nebudu čtenáři nic slibovat. Na konci svého posledního příspěvku jsem se zavázal popsat Edinburgh, a přesto se nyní chystám popsat zážitky nasbírané na místech více než 100 km od něj vzdálených; tak už to někdy bývá.

Seděl jsem v autobuse směřujícím na letiště, když jsem si poprvé na emocionální úrovni uvědomil, že odjíždím studovat do zahraničí. Ani rezervace letenek koncem srpna, ani potvrzení o přijetí, které jsem několik týdnů zpátky šel na poštu úředně okopírovat, mne na onu skutečnost nebyli dostatečně upozornili; teprve osmého září, dvě hodiny před odletem, na mne dopadla.