Zase doma aneb Tha an t-àm a' dol seachad air sgiathan na gaoithe

Nejsvětlejším momentem posledního měsíce proto bylo víkendové setkání se spolužáky z Open Gate, na kterém jsem konečně byl zas obklopen lidmi, které znám a se kterými si rozumím: od svých jedenácti let jsem v Uherském Brodě strávil tak málo času, že zde téměř nikoho neznám. Toto předkládám čtenáři jako obhajobu svého možná trochu sobeckého tvrzení, že se nemůžu dočkat svého srpnového návratu do univerzitního města.

Školní rok samozřejmě začíná až v září, ale já plánuji přiletět dříve, protože od srpna je volný byt, který si spolu se spolužákem budu tento rok pronajímat. Proces hledání ubytování byl zatím nejspíš nejvíce stresujícím zážitkem z univerzity. Fúze a hned zase samovolné štěpení skupin potenciálních spolubydlících, dennodenní prohledávání realitních webů, kde byty mizí před očima, prohlídky, na kterých se sejde pět skupin a o výsledku rozhodne závod ke kanceláři, kuchyně, ve kterých se nedá otočit, všeprostupující nedůvěra ke studentům a obzvlášť k těm zahraničním, papírování, slzy. A co stálo na konci cesty? Náš byt jsme nakonec prozaicky našli přes přátele. A je opravdu hezký. Po podpisu nájemní smlouvy mne naplnil pocit nepopsatelné úlevy. Alespoň jsem ale poznal, že “flathunting” v univerzitním městě vskutku není žádná legrace, a byt na třetí rok asi začnu shánět už prosinci.

Hned po této šťastné události mi začalo zkouškové. Nebylo by přesné říct, že jsem se vyloženě bál – mé známky z průběhu roku indikovaly, že jsem na dobré cestě k samým A –, ale kdo není ze závěrečných zkoušek nervózní? Poštěstilo se mi, že jsem měl termíny hezky rozložené, a tak jsem se mohl učit postupně. Velmi přínosné jak po akademické, tak po sociální stránce byly “study sessions” se spolužáky: v podstatě taková společná příprava před bitvou, ve které jsme všichni spolu. Nejvíce jsem se obával “psacích” částí v jazykových testech, ale nakonec se potvrdilo, že je nejdůležitější si ujasnit, co jsem dělal přes rok a co chci dělat o prázdninách, protože takové téma v začátcích studia jazyka padne v testech vždycky. O průběhu zkoušek samotných vlastně nemám co říct. Jednoduše jsem se na ně naučil nejlíp, jak jsem mohl a stejně tak je psal. Co víc je ve studentových silách. Po konci zkouškového období už mi zbývalo jen pár dní před vypršením univerzitního nájmu. Tak akorát na sbalení pokoje (část věcí jsem si nechal u přátel, část si vzal domů a části se zbavil – to také nebyl zdaleka jednoduchý proces) a rozloučení se s přáteli.

Úzkostlivě očekávané výsledky se začaly postupně objevovat na internetu od druhého týdne června. Ke svému velkému potěšení jsem se dozvěděl, že se mi opravdu podařilo získat samé A, a to dvakrát A2 a jedenkrát dokonce nejvyšší možnou známku A1 za výsledek 95%, a to z gaelštiny. O týden později mne má katedra kontaktovala s tím, že se mi díky tomuto výsledku podařilo získat dvě ocenění, která se objeví v mých univerzitních záznamech. A brzy nato mi Nadace The Kellner Family Foundation přislíbila pokračování podpory. Jsem z toho všeho neskutečně šťastný a motivovanější než kdy předtím. I proto se chci tak brzy vrátit do Edinburghu. Připravit se na další, těžší rok. S trochou štěstí si najít brigádu a vydělat si sám na nájmem zvýšené životní náklady. A tak vůbec. Čtvrtinu bakalářského studia mám za sebou.