Po deseti letech: mírně sentimentální apoteóza, aneb /C_C

Vzpomněl jsem si však, že jsem nikdy nezmínil příjemné setkání ke konci minulého školního roku – setkání s člověkem, který ve mne pravděpodobně zájem o jazykovědu (tedy nejen jazyky jako takové) původně probudil. Setkání s Davidem Crystalem. Jeho jméno jste nejspíše nikdy neslyšeli, pokud se pohybujete převážně v českém prostředí a nejste anglista nebo anglistka, ale ve Velké Británii se jedná nikoliv o celebritu, ale každopádně známou autoritu, s jejíž prací se často setkají již děti školního věku: ať už skrze jeho knihy popularizující a jednoduchým jazykem přibližující problematiku jazyka či historii angličtiny, nebo skrze besedy, se kterými přes svých 75 let stále objíždí celou zemi.

Kdysi jsem zde napsal, že mou velkou ambicí by bylo udělat pro jazykovědu to, co David Attenborough udělal pro přírodovědu, ale to ode mne bylo pošetilé: být Davidem Attenboroughem lingvistiky znamená být Davidem Crystalem. Nejinspirativnější vlastností jeho knih pro mne je, že přesto že píše pro to nejširší možné publikum, nerezignuje na základní kámen moderní jazykovědy, tj. deskriptivitu namísto preskriptivity, neboli popis namísto předpisu. Když píše o angličtině, oslavuje nářečí a vynalézavost internetového slangu místo toho, aby vzýval „čistotu“ spisovného jazyka: nejen, že předává čtenářům a čtenářkám srozumitelnou formou všechna ta zajímavá fakta, která naše více než stoleté systematické bádání přineslo, ale dává jim navíc poznat, jak důležitá a krásná je různorodost. Odmítá být jazykovým guru rozdávajícím rady, jak se co řekne „správně“. Takoví se samozřejmě najdou v prostředí britském stejně jako v tom českém (přestože v tom českém, zdá se mi, jsou to bohužel více často i jazykovědci), ale problém je, že se u nás ještě neobjevila osobnost Crystalovy váhy a odvahy, která by jejich rétoriku tlumila. Ale to už se opravdu nechávám moc unést.

Píšu, že ve mně Crystal probudil zájem o lingvistiku: stalo se tomu na Letní filmové škole asi deset let zpátky (ano, 2007, vygoogloval jsem si to). Hlavním tématem byl brazilský film, ale promítaly se také shakespearovské adaptace, které odborně uváděl právě on. Shakespeare je jedním z jeho největších akademických i osobních zájmů: založil například tradici pravidelných inscenací v dobové alžbětínské výslovnosti přímo v divadle The Globe. Já jsem se tehdy ale zrovna nachomýtl k úvodu, ve kterém se svým synem zahrál scénu ze své vlastní divadelní hry pojednávající o dokumentaci ohrožených jazyků. Jazykovědec se v ní snaží získat důvěru poslední mluvčí fiktivního jazyka, aby se tuto řeč mohl pokusit zachovat pro budoucí generace. Šlo jen o asi desetiminutovou ukázku, ale na konci nám bylo řečeno, že pokud bychom si hru chtěli přečíst celou, máme Davida kontaktovat přes jeho web. Hned jsem si o ni lámanou angličtinou napsal, a o pár dní později ji obdržel v příloze emailu. Četl jsem ji a měl pocit, že tohle musí být úžasné povolání.

Samozřejmě vím, že jazykověda zdaleka neobnáší jen dokumentaci, ale jak je vidno, lásku k menšinovým jazykům jsem si zachoval dodnes. A to je přesně to, co jsem Davidovi Crystalovi řekl, když jsem si s ním třásl rukou po jeho přednášce (o internetové lingvistice) v naprosto zaplněném auditoriu. Řekl jsem mu, že jsem jej viděl přednášet o jeho hře na letním filmovém festivalu, a že mne nejspíš přivedla k tomu, co dělám nyní. On se mě zeptal, jestli to bylo v Uherském Hradišti. Řekl jsem mu, že ano, a on mi poděkoval, že jsem mu těch pár pěkných dnů připomněl. Řekl jsem mu, že začínám psát bakalářskou práci o skotské gaelštině, a on mi pogratuloval. Omluvil jsem se mu, že jsem tak sentimentální, a on mi podepsal svou knihu. A takových, jako já, v tom sále byly desítky. Vypadalo to, že každý z mých kolegů a každá z mých kolegyň má nějaký osobní příběh, ve kterém tento opravdový gigant figuruje. Já se omlouvám, že ten můj není nijak moc vzrušující, a že jako vypravěč nestojím za nic. Ale snad pochopíte, shovívavé čtenářky, milostiví čtenáři, pokud jste takový moment taky někdy zažili, jak krásné je na chvíli jasně vidět sebe sama před deseti lety a mít pocit, že jste tam, kde jste toužili být, i když jste si to nijak detailně nenaplánovali.

Teď už mě ale opravdu nejspíš máte dost; otevřete si raději například Crystalovu „How Language Works“ a nechte se fascinovat přehlíženou krásou jazyka – toho největšího lidského nevynálezu.