Škola v přírodě aneb ’S e ’n t-eilean uain’ Ìleach as fheàrr leam gu bràth

Vždy se ale sluší začínat od začátku; tedy: v hlavním městě Skotska studuji lingvistiku a keltistiku. O prvním z těchto oborů jsem se trochu rozepsal v minulém příspěvku, tudíž je nakonec vhodné, že tento článek se bude vztahovat především k tomu druhému; tomu, jenž většinu přátel mé maminky nejdříve rozesměje a poté zmate. Nestuduji historii keltského osídlení (přestože bych mohl), ale jazyky a kultury keltských národů. Tento a příští rok se jedná o intenzivní výuku skotské gaelštiny, později se mohu vydat různými cestami; láká mne irština či velština, případně staroirština, díky které bych pochopil etymologické vztahy a vývoj gramatiky. Co se kultury týče, často zpíváme písně (skotská lidová slovesnost je nakonec světoznámá) a dětskými krůčky vstupujeme do světa poezie.

V průběhu Innovative Learning Weeku (týdne, ve kterém je standardní výuka nahrazena volitelnými přednáškami, dílnami atd.) se nám však díky Highland Society (universitního spolku sdružujícího především studenty keltských jazyků) a bohatému finančnímu přispění školy navíc naskytla příležitost konečně se podívat do jednoho z míst, kde lze dodnes gaelštinu zaslechnout na ulici: Ìle, ostrov nazývaný Královnou Hebrid, přestože leží až na jejich samotném jižním okraji. V pozdním středověku se zde totiž nacházelo (konkrétně na jezeře Finlaggan) mocenské centrum.

Dnes je ostrov známý především díky své specifické whisky s často velmi silnou rašelinovou chutí. Funguje zde 9 palíren (a jedna další na přilehlém ostrově Diùra), což je na méně než tři a půl tisíce obyvatel vskutku rarita. Přestože zlatý destilát nepochybně tvoří důležitou část skotského kulturního dědictví – o čemž vypovídá i to, že jeho název pochází ze slovního spojení uisge-beatha, neboli voda života –, naší výpravě zdaleka nešlo jen o degustaci jeho co největšího množství. Většina z nás Hebridy nikdy předtím nenavštívila, a proto byl náš itinerář sestaven tak, abychom byli v co největší šíři uvedeni do jejich kulturních a přírodních krás, počínaje iniciačním rituálem v podobě plavby trajektem legendární společnosti CalMac.



Po více než pěti hodinách cesty do přístavu na pevnině a dvou hodinách na nikoliv rozbouřeném, ale přeci jen trochu žaludek lechtajícím moři jsme se autobusem přesunuli z Port Asgaig do Bogh Mòr a po skupinách se rozprchli do tří překvapivě luxusních pronajatých domů. Hned první večer jsme samozřejmě zamířili do místního hotelu na prvních pár z mnoha hltů, ale opravdu jen pár, neboť hned dalšího rána nás čekala cesta do místního výukového centra gaelštiny, ve kterém jsme se měli po několik dalších dopolední dozvídat o místním jazyku a kultuře.



Byli jsme rozděleni do dvou skupin: ta první se sestávala především z nás, již tento jazyk studujeme teprve prvním rokem; ta druhá ze starších, plynně mluvících studentů a rodilých mluvčích. Ti si ve svých hodinách zkoušeli etnografickou práci s nahrávkami písní a příběhů, zatímco my se svou učitelkou Màiri na pozadí toho nejjednoduššího jazyka zkoumali zvláštnosti jejího rodného dialektu, silně ovlivněného blízkostí ostrova k Severnímu Irsku (to lze údajně za dobrých podmínek vidět holým okem). Tato varianta bohužel, stejně jako mnoho jiných, vymírá; může za to jak nízký počet mluvčích (kolem 20% obyvatel, často už v pokročilém věku), tak dominance severních dialektů (především z ostrova Leòdhas) ve vzdělávání. Samotná Màiri, bývalá učitelka gaelštiny na základní škole, přes všechnu snahu vést svůj kurz – s prominutím – tak, jak jí zobák narostl, sklouzávala často ke standardizovanému jazyku státních zkoušek. Ani neví, jak jsem s ní soucítil – já sám jsem svůj slovácký dialekt téměř úplně ztratil v rámci několika měsíců po příchodu na Open Gate; jde asi o jedinou podstatnou věc, jež mi tato škola vzala…



Kromě těchto lekcí jsme se také spolu s druhou skupinou účastnili krátkých prezentací z úst místních (např. rybáře Seumase, jenž je bezednou studní obskurních gaelských termínu pro vše s touto profesí související, nebo kvakerky (jejíž jméno si bohužel nepamatuji) chystající se na mírovou misi do Palestiny) a od sbormistryně Mòrag se naučili dvě z Ìle pocházející písně, které si bez nejmenších pochyb většina z nás v duchu prozpěvuje dodnes.

Odpoledne jsme trávili každý den jinak. Jeden den jsme navštívili Port Sgioba a tamní Museum of Islay Life plné roztodivných artefaktů i předmětů denní potřeby spjatých s ostrovem a odrážejících jeho tradice. I na obligátní návštěvu palírny samozřejmě došlo, konkrétně té ve městě Bruaich a’ Chladaich (Bruichladdich) – ta mimo jiné produkuje nejrašelinovější whisky na světě, které nám náš gaelsky mluvící průvodce bohatě nalil přímo ze sudu, ledabyle rozlévaje z koštýře po zemi objem, který by v kterékoliv hospodě přišel na desítky liber.



I prostá procházka krajinou je na Islay často dechberoucí zážitek. Každá část ostrova je trochu jiná: tu rozeklané skalnaté břehy, tu zeleň, tu hnědá pláň… Jakoby celý můj mentální obraz Hebrid byl promítnut na jediný malý ostrov. Mrzí mne, že z tohoto z příspěvku nemohu udělat jedno velké fotoalbum, ale nakonec nejlepší je vidět Islay na vlastní oči.



Městečka jsou pak výslovně malebná. Například hlavní město ostrova a naše bydliště Bogh Mòr, kde je kostel kulatý, aby se Ďábel nemohl schovávat v rohu, nebo kolem nádherné zátoky vystavěný Port Ilean.





Zde jsem jednoho odpoledne přihlížel dialektologickému výzkumu vedenému jedním ze studentů čtvrtého ročníku. Snažil se pro účely své práce najít a nahrát co nejvíce lidí mluvících místním dialektem: sestavil seznam slov, na základě kterých mohl analyzovat konkrétní jev (L-fonémy, pokud si dobře pamatuji). Jsem nesmírně vděčný, že jsem jej mohl doprovodit, neboť pozorování práce v terénu a konzultace nasbíraných dat je pro studenta prvního ročníku lingvistiky příležitostí vzácnou a obohacující. Navíc jsem poznal úžasnou vřelost místních, kteří nám poskytli pohostinství ve svých domovech a se zájmem s námi mluvili o své kultuře a jazyku (a o tom, jak moc litují, že jej neovládají). Posílám tisíceré díky lidem, jež toto nikdy číst nebudou: Cathy, Dorothy, Tommymu, Mòrag a Seumasovi, na fotografii nás provázejícímu svou rybářskou kůlnou.



Kde se vzal, tu se vzal, přišel nakonec poslední večer: čas si v hotelu odškrtnout posledních pár palíren (v nabídce bylo po obrovském počtu druhů ze všech desíti!), naposledy si zahulákat příšernou rockovou verzi vypalovačky Loch Lomond, kterou kapela ve vedlejší místnosti hrála bez výjimky každý víkendový večer a smířit se těmito činnostmi s tím, že naše dobrodružství je u konce. Bezpochyby šlo ale jen o první z mnoha, mnoha cest, které podnikneme možná společně, možná po skupinkách, možná každý sám. Kouzlo Hebrid je totiž nenapodobitelné. A tak jsme sice odplouvali, ale ten nádherný, zelený, jako luk prohnutý ostrov a trocha jeho dědictví (a to doslova, v podobě sbírky folklóru) s námi zůstával.

Jak se zpívá v té krásné písni:
’S e ’n t-eilean uain’ Ìleach tìr bhòidheach mo ghràidh,
’S e ’n t-eilean uain’ Ìleach as fheàrr leam gu bràth;
A dhoireachan fasgach ’s a mhachraichean rèidh
Cha dìoch’nich mi chaoidh iad ge b’ e àite d’ an tèid.






Autorky a autoři použitých fotografií: Ella Collins-White, Rebecca Gyllenhaal, Lowenna Hosken, Lucie Rompteau, Chrissie Dick, Jakub Musil, Noah Brown