Threnodie za klídek aneb [NP[NP][PP[P][NP]]]

Zároveň mne však také lákalo konečně okusit slavný edinburský festival dramatických umění Fringe, největší to kulturní přehlídku na světě. Město se při ní naplní k prasknutí a ceny proletí stropem, ale ze zkušenosti můžu potvrdit, že se přes tyto nepříjemnosti jedná o nezapomenutelnou a nesmírně podnětnou událost. Netuším, kde jinde by tak veřejnou platformu dostala některá z experimentálních, inovativních či kontroverzních děl, která jsem stihl vidět. Kde jinde by komik mohl sestavit hodinu dlouhé představení výlučně ze svých vzpomínek na dětství zničené opakovaným pohlavním zneužíváním, vyprávěných jako anekdoty? Čirá snaha šokovat? To těžko: po dlouhých letech obrátit kartu a učinit z násilníků terče posměchu a tím je vlastně z mytických démonů proměnit v lidi nemocné, ale přece jen reálně žijící mezi námi, je naprosto jasně podnik pro umělce katartický a pro společnost nedocenitelný.  A takových je na Fringe plno.

Než jsem se stačil po konci festivalu konečně zabydlet, začal školní rok. Stál jsem za stánkem jedné ze svých „societies“, odpovídal na otázky prváků a nemohl uvěřit, že už jsem tu rok. Najednou jsem si připadal hrozně dospělý, a nakonec ne úplně bezdůvodně: pronajímám a vybavuji si byt, nakupuji a vařím si sám pro sebe, a nyní dokonce i platím účty za plyn a elektřinu! Jen jedno mi snad stále chybí k dosažení pocitu opravdové dospělosti: zaměstnání. Chvíli jsem doufal, že se mi podaří nějaké najít hned po příjezdu, avšak nejen, že jsem byl okamžitě stržen výše popsaným šílenstvím, ale navíc jsem si uvědomil, že přestože jako občan EU nepotřebuji žádné povolení, zároveň také nedisponuji povinným „číslem Národního pojištění“ (NIN), jež je každému zdejšímu občanovi přiděleno po dovršení 16 let. Vydal jsem se tedy do svého místního Job Centre (ekvivalent pracovního úřadu) s tím, že si o něj hned požádám a bude hotovo. Jako vždy bohužel člověk míní a byrokracie mění: bylo mi řečeno, že tyto věci se ani na prázdném úřadě bez objednání nevyřizují, a tudíž budu muset zavolat na (placenou!) centrální linku, kde mi domluví schůzku v hlavní edinburské pobočce. Tak jsem tedy neochotně učinil a na schůzku si týden počkal a notně přivstal – celá žádost pak byla vyřízená během deseti minut. Od té chvíle už jsem teoreticky mohl být přijat do zaměstnání, přestože magické číslo samotné poštou dorazilo až za tři týdny.

Nabitý optimismem jsem se jal procházet nabídky brigád a od všeho optimismu oproštěn je zavíral, nenalézaje nic, co by mne mohlo alespoň trochu bavit a neobnášelo práci s dětmi či rozdávání letáků a obvolávání lidí, nejhorší to možné scénáře. Opojen touhou vydělat si vlastní peníze jsem se dokonce zaregistroval jako uchazeč o jedno z mnoha míst „Vánoční posily“ v překladišti Royal Mailu. Teprve následující ráno jsem si uvědomil, že za almužnu se po večerech a nocích otročit (a dost možná i tahat s těžkými břemeny) někde za Edinburghem v průběhu zkouškového období možná není nejlepší nápad. Má motivace poklesla a nároky ze strany školy se zvýšily, a tak „kariéra“ šla na druhou kolej. Alespoň tedy do té doby, než jsem před pár týdny objevil, že artové kino, jež často navštěvuji, hledá pokladní a uvaděče. Zaslal jsem tedy přihlášku demonstrující co nejlépe můj zájem o film a zkušenosti s organizací kulturních událostí; záhy jsem se dozvěděl, že jsem zdaleka nebyl sám. V hromadné zprávě vedoucí kina uvedla, že se našla více než dvě sta uchazečů, a proto máme mít s výsledky strpení. Darmo mluvit, více než polovina z nich měla na rozdíl ode mne zkušenosti s dlouhodobou prací na podobné pozici, a i z té stovky vybrali jen pár k pohovorům. Vzpomněl jsem si, jak jsem zde popisoval davové šílenství, kterým je v Edinburghu hledání bytu. Ukazuje se, že s prací to nebude o moc jednodušší.

Nakonec ale beztak nevím, jak dobře by se mi podařilo zaměstnání skloubit se školou. Druhý ročník se ukazuje být podstatně namáhavějším. Mám čtyři jednosemestrové předměty (na každý semestr dva), přičemž z některých se nepíší závěrečné zkoušky, a to nutně znamená více projektů, esejí apod. Do toho každotýdenní překlady do gaelštiny a hodiny poezie, které mne zatím frustrují ze všeho nejvíc, protože číst po jediném roce výuky literární jazyk 18. století je přece jen pořádná zkouška ohněm. Nenacházím čas ani na to se věnovat nějakým prospěšným aktivitám. Naštěstí ale zároveň díky výše uvedenému skládám v prosinci jen jedinou zkoušku, a to hned osmého. Budu tudíž muset být v tomto ohledu co nejaktivnější mezi tímto datem a svým odjezdem zpět domů. A to doslova odjezdem – letenky již na začátku října stály na jednu cestu více než 200 liber, a tak jsem byl nucen zvolit cestu domů autobusem. Takový podnik bude vyžadovat opravdu intenzivní soustředění myšlenek na babiččino cukroví a kouzlo Vánoc.

Každopádně, přestože to vše je jen měsíc daleko, čeká mne mezitím ještě hodně psaní a učení. Relativní pohoda, kterou jsem touto dobou prožíval v prvním ročníku, se propadla někam do mlhavé minulosti. Měnil bych ale? V žádném případě. Stále cítím, že jsem ve správnou dobu na správném místě a mám to štěstí, že si mohu dovolit studovat obor, který mě baví. Co je proti tomu pár těžkostí.