Nenápadný půvab „societies“ aneb [NP[AP][NP[NP][NP]]]

Po dokončení tohoto textu přitom plánuji začít psát první ze tří esejí, které mám odevzdat v průběhu března, ale přesto se teď, když se zemí pod nohama začínají šířit první záchvěvy jara, cítím mnohem lépe než v průběhu podzimní „sezóny esejí“, jejíž sychravost se tak viditelně otiskla do mého předchozího článku. Nemalou zásluhu na mém optimismu však nelze nepřiznat týdenní cestě na ostrov Skye, ze které jsem se před několika dny vrátil. Stejně jako minulý rok touto dobou (viz můj příspěvek o cestě na Islay) šlo o „školu v přírodě“ s Highland Society v průběhu tzv. Innovative Learning Weeku, kdy neprobíhá standardní výuka.

Pokud se plně ztotožňuji s jednou ze svých podzimních stížností, jde o tu, jež vytýká letošní výuce gaelštiny příliš malý důraz na jazyk samotný. Problém netkví pouze v mém nevelkém zájmu o historii – spíše cítím, že po jednom jediném roce výuky jazyka se s námi nejedná jako se studenty jazyka, ale jako s jeho téměř plynulými rodilými mluvčími. Místo procvičování slovosledu čtení květnatých článků zkoumajících etiku býčích zápasů a přednášky o historii klanů. (Nutno však podotknout – a to je možná typické pro studium v Británii –, že jsem již poprosil naši třídní zástupkyni, aby tento postoj tlumočila na schůzi pedagogů se zástupci žáků, jež se v každém oddělení koná jednou za semestr.) Tímto opětovným stěžováním tentokrát míním jen a pouze rozkrýt největší přínos výše zmíněné výpravy, kterým byla jednoduše obnova mé motivace ke studiu gaelštiny jako živého a mezinárodně důležitého jazyka.

Na Skye, druhém to největším ostrově Hebrid, má totiž základnu Sabhal Mòr Ostaig, gaelskojazyčná univerzita spadající pod University of the Highlands and Islands. Tato instituce již od svého vzniku v sedmdesátých letech stojí v čele revitalizace nejstaršího živého jazyka Skotska. Já a mí kolegové z Highland Society jsme absolvovali pětidenní kurz šitý na tělo, v jehož průběhu se ti z nás, kteří se gaelsky učí již druhým rokem, zaměřili na konverzaci, jakožto i fráze a obraty, díky kterým zní řeč přirozeněji. Po dlouhé době jsem se cítil opravdu pohodlně a nebál se dělat chyby, a odvážně jsem se tak jal klestit si cestu i skrze popis principu vesnické zabíjačky a rozdílu mezi jitrnicí a black puddingem. Za tuto skvělou otevřenou atmosféru v hodinách patří vděk především našemu učiteli Ailigovi, s nímž jsme se bohužel opomenuli vyfotit.

Kromě výuky jsme si také zazpívali s Christine Primrose – slavnou to interpretkou tradiční písně – a vyslechli prezentaci projektu Ainmean Àite na h-Alba, zabývajícího se rešerší autentických gaelských místopisných jmen pro použití na cedulích, mapách apod. Jde o překvapivě komplikovaný úkol! Skrz naskrz kampusem je navíc podporována gaelština jako hlavní jazyk – nepoužívali jsme ji tedy jen v hodinách, nýbrž jsme si skrze ni poroučeli jídlo při obědové pauze a co nejvíce komunikovali v každodenních situacích. Každý, kdo se kdy učil jakýkoliv cizí jazyk, potvrdí, jak hodnotné jsou možnosti jej procvičovat mimo čtyři zdi třídy.

Po obědě jsme každý den vyráželi na výlety na zajímavá místa ostrova i blízké pevniny, na nichž nám byl průvodcem Alasdair, další z pedagogů SMO, sršící příběhy a historkami. Seznámili jsme se tak s charakterem a historií Skye – od (v porovnání s Islay) nehostinného pobřeží a ploché, zelenavé a úrodné krajiny na jihovýchodě vybíhajícího poloostrova Slèite (Sleat) nazývaného „zahrada Skye“, na kterém se škola nachází, přes zasněžené pohoří Cuillins až po „hlavní město“ Port Rìgh (Portree) na severozápadním pobřeží. Navečer jsme se pak vraceli do svých na české poměry přepychově vybavených chatek, uvařili si večeři a odpočívali.

Jeden večer však byl vyhrazen na tzv. „cèilidh“ pořádaný studenty. Jedině ti, co někdy nějaký čas pobývali ve Skotsku vědí, co je to cèilidh, a i ti mívají – stejně jako většina Skotů – zkreslenou představu. Slovo „cèilidh“ samotné lze přeložit jako „návštěva“, a přestože se tento termín vžil jako označení akce především taneční (tím samozřejmě míním tradiční skotské tance), jde prapůvodně spíše o setkání podobné tomu, které v českomoravské folklorní tradici zveme „besedou“. Několik rodin se sejde u krbu, každý si s sebou přinese svůj hudební nástroj, všichni začnou společně hrát, zpívat a tančit; jeden dá k dobru zábavný příběh, druhý píseň, kterou třeba ostatní neznají. A právě tak probíhal onen večer. Organizátoři požádali naši skupinu o písně v našich rodných jazycích, a několik z nás, včetně mě, po několika sklenkách vína vyhovělo. Zazpíval jsem smutnou a tklivou píseň Pri téj brodskéj bráně a sklidil potlesk, na který by však kvalita mého vystoupení neměla žádný vliv: to je na lidové hudbě v její nejčistší podobě to nejhezčí – více se cení rozhodnutí sdílet píseň a příběh v ní obsažený než pěvecký talent.

Nicméně, abych splnil primární účel těchto stránek – tedy popsal život v britském vysokém školství –  chci říci především následující: právě jsem plně docenil, jak je důležité být členem „societies“ vztahujících se k oboru, který člověk studuje. Často tak totiž dostanete možnost účastnit se aktivit, jež jsou ve své podstatě akademicky hodnotné, ale ve standardní výuce nerealizovatelné. A i kdyby se jednalo o podnik čistě zábavný, alespoň se seznámíte s lidmi, kteří sdílí vaše studijní zájmy, a to také není zdaleka na škodu. Vzpomeňte si na má slova o Freshers‘ Weeku a najděte si „society“, která bude solí vašeho akademického života.

Autoři obrázků: Ordnance Survey, SMO, Lucie Rompteau, Jakub Musil