Radost únavy, aneb [–low]

První dva roky studia mi všichni říkali, že si mám počkat na třeťák, protože to teprve začne opravdová práce.

Byla to pravda. Ale zároveň se splnila má optimistická představa, že nyní, když si můžu sám zvolit, čemu se chci a nechci věnovat, budu podstatně produktivnější. Studium mi teď skutečně zabírá více času než předtím, ale často mi to tak ani nepřipadá. Minulý týden jsem strávil desítky hodin nad dialektologickým projektem: s pomocí transkriptu jsem foneticky přepisoval a analyzoval spektrogramy vybraných slov ze zvukové nahrávky mluvčího ze Svaté Kildy, dnes již neobydleného vzdáleného ostrova, pořízené v roce 1961. Týden předtím jsem zase po dva dny a většinu jedné noci formuloval fonologická pravidla, pomocí kterých lze bezchybně derivovat seznam latinských nominativů a genitivů, jež nám byl zadán (to jen pro představu, čím se vlastně studenti keltistiky a lingvistiky zaobírají) – a celou tu dobu jsem byl u vytržení.

 

Pro čtenáře však nejspíš bude zajímavější novinkou mé dobrovolničení v sobotní české škole a školce, kterou od září pilotně organizuje Scottish Czech & Slovak Fund. Vše začalo, když jsem s nabídkou jakékoliv pomoci kontaktoval paní Veroniku Macleod, jež několik let učí dospělé češtinu v rámci univerzitního programu Languages for All, a jež mne obratem informovala o tomto novém, náročném projektu, ve kterém by pro mne viděla uplatnění. Nebyl jsem si ze začátku úplně jistý, jestli si dokážu představit sám sebe pracovat s dětmi; kdo mne zná, ví, že jsem v jejich přítomnosti často nervózní a nevím, co mám říkat a dělat.

Jsem hrdý na to, že mi netrvalo příliš dlouho uvědomit si, jaká skvělá příležitost se mi naskytla. Kamarád mi kdysi řekl, že když má možnost udělat něco, z čeho je nervózní, tak to udělá – od té doby s tímto mottem experimentuju, a zatím se to vždy vyplatilo. Zní to sice děsně primitivně, ale člověk si často ani neuvědomuje svou tendenci držet se toho, co důvěrně zná, zatímco pokrok, jak to tak vypadá, číhá v nejistotě nepoznaného.

Tak jsem tedy souhlasil a po hlavě se vrhl do své první směny ve školce. Paní učitelky se rozhodly, že první hodinu mou pozornost nejvíce potřebuje chlapec, již se nemůže moc dobře zapojit do společných her kvůli tomu, že česky nerozumí. Sedl jsem si s ním tedy stranou, učil jej barvy a vymalovával obrázky s podzimní tématikou, doufaje, že v něm svou naprostou pedagogickou nezkušeností nerozdmýchám dostatek frustrace na to, aby veškerá jeho už tak dětsky vratká trpělivost lehla popelem. Přestože na pár krušných chvil došlo, celkově jsem se svým učením za běhu byl spokojený a nedovolil jsem si být na sebe příliš přísný.

Jen co tato první hodina uběhla, už paní učitelky zvou nového pana učitele Kubu, aby si přišel zahrát na veverky, a tak se najednou ocitám přímo uprostřed dění s červenou miskou, do které mi můj tým po jednom přináší oříšky vysypané uprostřed místnosti. Nasbíráme 54, a přestože zelení mají 55, naše veverky určitě také přes zimu hlad mít nebudou. Než si stačím oddechnout, už si pro změnu hrajeme na zajíčky, načež je pro děti čas na svačinu, zatímco já s paní učitelkou urychleně kreslíme 17 holých stromů, aby v následné výtvarné činnosti bylo na co lepit listí. Potím se a jsem vyčerpaný, ale zároveň si uvědomuju, že mě to vlastně celé hrozně baví – a přesně v tomto duchu proběhne zbytek odpoledne, než je čas naučit se novou sloku mikulášské písničky a vrátit se k rodičům. Všichni mi říkají, že jsem si vedl dobře, a já si dovoluju jim to věřit. Odcházím naprosto zničený, ale zničený prací nejen prospěšnou, ale navíc zábavnou. Doufám, že se tak dobře budu cítit pokaždé.

 

Radost únavy, aneb [–low]