Učitelka Jana Klečková: pomáhá žákům jít za svým snem

Pomohla připravit na studia také žáky s výjimečným talentem, kterým ale chyběla opora v rodině. Letos se díky její podpoře dostala na gymnázium Open Gate jedenáctiletá Anna. Navzdory složité rodinné situaci zvládla přijímací zkoušky v době, kdy museli školáci přejít na distanční výuku. To samo o sobě vyžadovalo velké nasazení a rychlé přizpůsobení se nové situaci.

Začátkem 90. let jste se hodně věnovala dětem s dyslexií. Co se tenkrát vědělo o poruchách čtení?

Řada učitelů netušila, že dyslexie nesouvisí s inteligencí. Dostávaly se k nám nadané děti, které po první třídě na základce měly velké problémy se čtením a na vysvědčení pětky. Do naší specializované školy pro dyslektiky přicházely natolik zdeptané, že potřebovaly dlouhodobou péči odborníků. Trvalo nám několik měsíců, než jsme je dali dohromady. 

Během třicetileté praxe jste také poznala spoustu talentovaných dětí. Co se vám osvědčilo při jejich výuce?

Podle mě je důležité, aby kantor dal dětem najevo, že každý by si měl jít za svým snem. A je úplně jedno, jestli je to sport, čtení nebo matematika. Před časem jsme k nám do školy pozvali jednoho našeho absolventa, který hraje hokej v zahraničí. Přišel do třídy a vyprávěl, že tomu dal všechno, aby se mu sen splnil. Já dětem už od první třídy říkám, že každý je v něčem dobrý a vůbec nezáleží, jestli je to přímo ve výuce nebo v mimoškolních aktivitách. Všichni naši žáci dostanou příležitost v něčem vyniknout. Každý rok se účastní různých soutěží. Umožníme jim, aby si všichni mohli vyzkoušet úkoly z matematiky, ale i z logiky. Slyšela jsem, že na jiných školách posílají do soutěže pouze děti, které mají z matematiky jedničky, a to je myslím škoda.

Před patnácti lety jste učila šikovnou žákyni, která měla problém se čtením. Jak jste jí pomohla?

Ta dívka vyhrávala nejrůznější olympiády, ale čtení jí nešlo. Brzy se prokázalo, že je to právě kvůli dyslexii. Sestavila jsem pro ni individuální plán a vysvětlovala kolegům, že zkrátka musí zvolit jiný přístup než k ostatním, a to skutečně zabralo. Absolvovala základní školu s vyznamenáním a dostala se na Pedagogické lyceum v Karlových Varech. 

Určitě by to nešlo bez podpory rodiny. Bylo tehdy složité vysvětlit, co jejich dcera potřebuje?

Naštěstí ne, protože matka souhlasila s tím, co jsem navrhovala, takže jsme vše společně zvládly. Po několika letech jsem do třídy dostala i její mladší sestru Annu. Viděla jsem, že má obrovskou chuť jít do všeho, co se učíme. Kromě toho začala pomáhat při nejrůznějších charitativních akcích. Zapojovala se už od první třídy a já pochopila, že v tomhle směru je dost jiná než ostatní spolužáci, kteří tak aktivní nebyli.  

A co Annu bavilo mimo školu?

Zřejmě by si vybrala nejrůznější kroužky, ale rodiče byli v těžké finanční situaci a nemohli si je dovolit financovat. Jediné, co se nakonec podařilo, byl fotbal a později basketbal. Právě sport nakonec rozhodl, že se začala zajímat o gymnázium Open Gate. Vysvětlila jsem jí, že na téhle škole bude mít nejlepší podmínky nejen pro basketbal, ale celkově pro učení. Vypravila se tedy s matkou do Babic na přijímací zkoušky a vrátily se naprosto nadšené. Byly rády, že mohly školu navštívit a dozvědět se o ní přímo od tamních učitelů. Říkaly, že by se určitě líbila také ostatním dětem a rodičům. 

Ostatně i vy jste se o škole Open Gate dozvěděla spíš shodou náhod?

Při zaměstnání jsem vystudovala obor speciální pedagogika, a ještě výchovné poradenství. Před patnácti lety mě paní ředitelka poslala na setkání výchovných poradců do Chebu. Tam byly prezentace nejrůznějších škol a byla tam i paní z rodinné nadace manželů Kellnerových. Představila nám stipendia pro studenty gymnázia Open Gate. Nabízela, že případně poradí, jak vyplnit žádost o stipendium. 

Taková pomoc se jistě hodila, když jste začala Annu připravovat na přijímací zkoušky. Jak to probíhalo?

Hned na začátku jsem ji povzbudila, aby se přihlásila do všech olympiád, školních soutěží a dalších aktivit, protože se k tomu přihlíží u přijímacího řízení. Dostala se do krajského kola Logické olympiády a byla tam úspěšná, pak dělala matematickou olympiádu i Pythagoriádu, soutěžila ve floorbalu i v basketbalu. Za tyto aktivity dostala ředitelskou pochvalu a tleskala jí celá třída. To byl myslím jeden z momentů, který ji moc potěšil a povzbudil, aby pokračovala v tom, co dělá. 

Do nadějného startu ale zasáhla koronavirová pandemie a přechod na online výuku. Co bylo pro vaši žačku nejtěžší?

Ona opravdu moc chtěla pokračovat ve studiu, ale všechno bylo složitější. Rodiče se rozešli, bydleli každý jinde, řešili zdravotní i finanční problémy. Anna neměla notebook ani mobil s internetem. Podmínky byly hodně náročné a na několik týdnů jsme ztratily kontakt. Nakonec se podařilo zařídit wifi a Anna se mohla zase zapojit do výuky. Dávala jsem jí práci navíc, aby se mohla co nejlépe připravit na přijímací zkoušky.  

Máte zprávy, jak se jí daří po pár týdnech na nové škole?

Její maminka mi psala, že se dívka celý srpen těšila, až se přestěhuje na studentské koleje do Open Gate. Měla sbaleno několik týdnů před odjezdem. Na začátku školního roku se přihlásila na všechny možné kroužky, ale musela to zredukovat, protože si toho nabrala opravdu hodně. Jsem moc ráda, že se jí daří hlavně v angličtině. Umí dobře, ale bála se mluvit.  Naštěstí jí pomohla spolužačka z bilingvní rodiny, která si s ní začala povídat anglicky a zabralo to. Věřím, že když Anna zvládla spoustu překážek v osobním životě, určitě se popere i se studiem.

Mluvily jsme o složitých situacích během online výuky. Možná má ale i tohle období své výhody. Někteří pedagogové tvrdí, že se díky tomu dozvěděli mnohem víc o svých žácích?

Někteří se vymlouvají, že byla „korona“, a proto skoro nic nešlo, ale já to vidím jinak. Ani já jsem na začátku netušila, jak bude fungovat výuka na dálku. Hodně pomohla WhatsApp skupina, kterou jsem založila pro svou třídu. Hned první den, kdy se děti připojily, si poslaly stovky zpráv. Stýskalo se jim po kolektivu, nemohly si popovídat. Rodiče mi volali, že děti sedí s mobilem nebo tabletem a pořád sledují zprávy ve skupině, ale já jsem je prosila, aby tomu dali čas a chápali, jak je pro děti ta komunikace důležitá. Další den už jsme si nastavili pravidla, jak budeme při online výuce fungovat. Učíme se na dálku, ale také si povídáme. Co měli k obědu, kdo má doma zvíře a také mluvíme o pandemii. Díky tomu jsem se o dětech dozvěděla spoustu nového. I o Anně, její tehdejší situaci a o tom, že potřebuje podpořit víc, než kdykoli předtím. Přeju jí, aby byla na Open Gate spokojená, a aby ona stejně jako i moji ostatní žáci měli možnost uplatnit svůj talent.