Příběh Lukáše Kotlára: Z dětského domova k Mezinárodní ceně vévody z Edinburghu až po manažera v prestižní PR agentuře

„Často a rád zmiňuji, že právě díky mému okolí můžeme nyní mluvit o ‘mém úspěchu’,” říká s pokorou Lukáš Kotlár. „Podpora od spolužáků, kolegů, přátel, nadací až po mou partnerku a její rodinu byla vždy obrovská. Bez nich bych nedokázal nic z toho, čeho jsem doposud dosáhl,” je přesvědčený. Dnes, díky této podpoře a své ambici, opustil ke konci minulého roku po pěti letech menší PR agenturu, kterou poslední dva roky vedl. Dařilo se mu na poli kybernetické bezpečnosti, zdravotnictví, průmyslu i byznysu. Navíc působil dva roky po sobě jako mediální koordinátor prestižní mezinárodní konference FORUM 2000.

Nyní své zkušenosti zúročuje jako PR specialista v jedné z předních PR agentur, Bison & Rose. Ačkoli nemůže sdílet mnoho detailů z pracovního zákulisí, prozradí, že se momentálně podílí na externí a interní komunikaci Úřadu práce ČR, který v současnosti prochází významnou transformací, a na externí komunikaci České obce sokolské (ČOS), konkrétně ve spojení s letošním XVII. všesokolským sletem, který se v Česku koná jednou za šest let a je svým počtem účastníků sletového týdne dokonce větší než olympiáda.

„Je to největší sportovně-společensko-kulturní akce roku a jsem rád, že se jí mohu účastnit. V agentuře spolupracuji s celou řadou profesionálů v oblasti PR a komunikace. Je to nesmírně inspirující a motivující prostředí,” uzavírá Lukáš Kotlár.

„Učím se spoustu nových věcí a navazuji na dosavadní zkušenosti v oblasti PR a komunikace,” vypráví o své práci s nadšením. Je rád, že se mu daří, přesto nerad myslí jen na sebe. Své zkušenosti neváhá promítnout i do své práce v neziskovém sektoru a s dětskými domovy, se kterými dlouhodobě spolupracuje a snaží se tématu institucionální péče a náhradní rodinné péče věnovat i ve volném čase.

„Dětské domovy jsou pro novináře vděčným tématem, ale je třeba k nim přistupovat citlivě a lidsky,” je přesvědčený. „Na zprávy o dětských domovech jsem obzvlášť citlivý právě kvůli vlastní zkušenosti. Nemám rád, když se děti v nich vykreslují jako chudáčci nebo naopak jako kriminálníci, protože to tak vůbec není. Děti v domovech jsou naprosto stejné jako děti vyrůstající v biologické rodině. Mají podobní touhy, radosti, ale i problémy, které si v mladém věku prožívá každý,” říká Lukáš, který prožil v institucionální péči významnou část svého života. Proto je podle něj důležité informovat o odchodech mladých dospělých z dětských domovů, kteří se dokázali vyhnout nástrahám, jež je čekaly za zdmi dětského domova.

„Stejně tak je důležité informovat i o těch, kteří to z nějakého důvodu nezvládli. Je to i tím, že málokdo se veřejně věnuje tématům, jako je psychoterapeutická péče, dostupné bydlení nebo uplatnění na pracovním trhu. Proto oceňuji, když se veřejnost dozvídá, že to jde, protože se to pak dostane i k dětem, které potřebují motivaci,” vyjmenovává nejčastější problémy, s kterými se mladí dospělí při svém odchodu mnohdy potýkají. Přitom dětské domovy mají silné kontakty v regionu a dokážou mladému dospělému během jeho startu do samostatného života pomoci.

S odstupem času si Lukáš daleko více uvědomuje, o jak citlivé prostředí se ve skutečnosti jedná pro děti a mladé lidi. Jako dítě se nezabýval otázkami, jak sebevědomý bude v dospělosti, zda bude připraven mít vlastní rodinu, či s jakými nástrahami se potká na pracovním trhu. Avšak nyní to vidí jinak.

„I proto dnes dokážu mnohem více ocenit práci vychovatelů, kteří se celoživotně věnují dětem. Bohužel, systémově si dodnes nedovedu vysvětlit celou řadu věcí. Proto bych ocenil, kdyby si mladí dospělí nebáli po odchodu z domova říct o včasnou pomoc, která je v mnoha oblastech stále nedostatečná,” zamýšlí se. Potřebné informace se snaží dostávat k dětem i časopis Zámeček, který vychází už dvaadvacet let a je jediným oficiálním médiem dětských domovů. Lukáš se stal jeho redaktorem ve svých pouhých dvanácti letech. O sedm let později už usedl do šéfredaktorského křesla, kde působí dodnes. A jelikož odjakživa tvoří základ časopisu dětská redakce, která na pravidelných schůzkách přichází vždy s novými nápady, daří se Zámečku bořit zdi mezi dětskými domovy a umožnit dětem sdílet své příběhy a navzájem se propojovat.

Vyrůstat mimo biologickou rodinu

„Přestože jsem své dětství neprožil v biologické rodině, nikdy jsem to nevnímal jako křivdu, právě naopak. Ale nebudu lhát, dokážu si zpětně představit, že by mě vyrůstání se sourozenci vlastně lákalo. Jen jsem o tu příležitost přišel,” vypráví Lukáš a na okamžik se odmlčí. Do kojeneckého ústavu se dostal poté, co jeho matka měla v době, kdy se narodil, nastoupit do výkonu trestu. Sociální pracovnice tehdy u čtyřletého Lukáše rozhodly o výkonu ústavní výchovy.

„Je škoda, že současný systém nedokáže rodinám pomoci ustát těžké období a zároveň jim dopomoct se zvýšením životní úrovně, například dostupným bydlením nebo uplatněním na pracovním trhu,” zamýšlí se a dodává: „Mám sice ještě dalších pět sourozenců, včetně těch mladších, ale ani jeden z nich neměl stejný osud jako já. Vyrůstali společně s rodinou, což je pro mě dodnes takový paradox,” přiznává.

Jak dlouhou dobu strávila jeho matka ve vězení si už nevzpomíná. O sourozence se tehdy v její nepřítomnosti starali prarodiče. Právě babička stála za vyřizováním Lukášových návštěv v biologické rodině. Pokaždé, když ji v průběhu svého dospívání navštívil, připomínali mu, jak moc jim chybí a že nikdy nechtěli dopustit, aby byl odebrán do ústavní péče.

„Tehdejší optikou mi skutečně nic nechybělo. Zároveň se mi dostalo příležitostí, o kterých bych se nikdy ani nemusel dozvědět. Tím, že jsem měl ve škole skvělý prospěch, nastoupil jsem na osmileté gymnázium s internátem a vystudoval díky plné finanční podpoře Nadace The Kellner Family Foundation gymnázium OPEN GATE.”

Po maturitě vedly jeho kroky na CEVRO institut – obor politologie a mezinárodní vztahy, ale kvůli pracovnímu vytížení v marketingové agentuře World of Online studium nedokončil. Nakonec se rozhodl studovat mediální studia na Metropolitní univerzitě v Praze, ale po narození syna cítil, že se chce věnovat naplno synovi, a tak studium šlo na nějaký čas stranou, a to i přesto, že mu k získání titulu zbývalo odevzdat pouze bakalářskou práci.

„Přesto všechno, jak to s mojí rodinou bylo, dokážu si představit, že v jejich roli bych se snažil za svým dítětem dorazit do dětského domova alespoň na návštěvu. Vlakem to rodiče měli necelé dvě hodiny, k podobným návštěvám ale nikdy nedocházelo,” přiznává, co ho tehdy mrzelo. I proto ho překvapilo, že při odchodu z dětského domova obdržel do rukou dopisy, které mu matka z vězení do domova posílala.

„Popravdě, po zhlédnutí pár stran jsem musel přestat číst. Ty řádky pro mě byly prázdné a nic mi neříkaly, ale jednou se k nim třeba vrátím,” svěřuje se se svými pocity. V současné době s rodinou udržuje kontakt hlavně díky sociálním sítím. Čím dál častěji ho kontaktují i další členové rodiny. Lukáš to vnímá jako příležitost dozvědět se něco nového nejen o sobě, ale také o sourozencích a rodičích a být si lidsky blíž. Díky pravidelnému kontaktu nedávno zjistil, že i jeho maminka vyrůstala v době dospívání v dětském domově na jižní Moravě.

Doma romsky nemluvíme

Lukáš Kotlár, který je na svůj romský původ hrdý, přestože nevyrůstal v tradiční romské rodině, nevnímal svou cestu k romství jako nijak složitou. Ve skutečnosti se dokáže v romské komunitě zcela uvolnit a cítí se dobře. Jeho manželka Eliška, která není Romka, se také zajímá o romský jazyk, historii Romů a romskou tradiční kuchyni. Vedle toho pracovala také s romskými dětmi a věnovala se jim ve svém volném čase. Oba rádi navštěvují romské kulturní akce. Lukáš v minulosti působil na řadě z nich jako moderátor nebo zastával pozici tiskového mluvčího na festivalu Khamoro.

„Přál bych si, aby se dobře mezi Romy cítil i můj syn Tobiáš. Dost tomu jdeme naproti. Doma mu čteme nejen českou literaturu, ale také i romskou dětskou literaturu, kterou vydává nakladatelství KHER, posloucháme romské písničky a občas si i zatancujeme. A i když doma zaznívá jen několik slovíček romsky, věřím, že to na hrdosti být Rom nic nemění,“ myslí si.

Když se Lukáš ohlédne zpět do dob svého dospívání, uvědomuje si, že Romové, včetně olašských Romů, ke kterým patří, si pro uznání musí ujít ještě kus cesty. „Romové mají stejné sny jako kdokoliv jiný. Jen si k nim musí projít mnohdy trnitější cestou, ale nakonec se to podaří. Romské úspěchy totiž nejsou výjimkou ani zázrakem, ale výsledkem tvrdé práce a odhodlání,“ tvrdí Lukáš Kotlár.