Jednotné přijímačky jsou velká bariéra, říká ředitelka gymnázia Open Gate

Kdybych jako absolvent komunistického školství přišel do vyučování na vašem gymnáziu, co by mě překvapilo? V čem by byl největší rozdíl?

Že se studenti nebojí ptát, zpochybňovat výroky učitelů, debatovat… Možná by vás zarazil i počet studentů. V našich třídách máme tradičně maximálně dvacet dětí, což je mezi dnešními osmiletými gymnázii v podstatě unikát. Státní gymnázia mívají ve třídě i přes třicet žáků, u soukromých to bývá pětadvacet až třicet.

Souvisí to nějak s tím, že nabízíte studium dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí?

U zrodu Open Gate byla myšlenka, že když přivádíte na střední školu děti z komplikovaných poměrů, potřebujete se jim věnovat individuálněji – znát je osobně, vědět něco víc o jejich zázemí, rodinné atmosféře… Je velmi důležité, aby se učitel uměl na takového žáka naladit a nebyla to pro něj jen hlava, do které je potřeba nalít vědomosti.

Jaký je poměr žáků, o kterých mluvíme, a těch ostatních?

Z celkového počtu přihlášek jich přichází ze znevýhodněného prostředí zhruba pětina, úspěšnost těchto dětí u přijímaček je zhruba padesátiprocentní. Takže můžeme mluvit přibližně o třetině studentů.

Nebyly původní představy poněkud jiné?

Naše škola vznikla v roce 2005 a byla tehdy průkopníkem nového stylu výuky, který nebyl založen na biflování. A tyto „nadační děti“, jak jim říkáme, neboť náklady na jejich studium plně pokrývá rodinná nadace Kellnerových, měly opravdu tvořit mnohem větší část studentů. A stále bychom si to přáli. Pro děti, respektive hlavně pro jejich rodiče nebo opatrovníky je ale mnohdy složité představit si, že by měli pustit dítě v jedenácti letech na kolej do školy, která je i stovky kilometrů od jejich domova. Relativně velkou bariérou se ukázaly být také jednotné přijímací zkoušky, které byly zavedeny v roce 2017. Dříve jsme mohli u přijímacích zkoušek ve větší míře přihlížet ke studijnímu potenciálu uchazečů. Teď musí každé dítě zvládnout testy Cermat, které vyžadují specifické vědomosti. Pokud na ně dítě není připraveno, protože z domova není zvyklé se učit, u přijímaček často neuspěje.

Slovo education má v angličtině dva významy – vzdělání a výchova. A my chceme na tyto děti působit i po té druhé stránce.

Petra Dobešová

členka správní rady

Internátní bydlení je v případě nadačních dětí podmínka?

Takové bylo přání manželů Kellnerových, když školu zakládali. A platí to dodnes. Slovo education má v angličtině dva významy – vzdělání a výchova. A my chceme na tyto děti působit i po té druhé stránce.

Jak vlastně vypadá typický student Open Gate ze sociálně znevýhodněného prostředí?

Máme tady třeba děti, které jsou v péči babičky. Rodiče selhali, mohou v tom být drogy, alkohol… Prarodiče mají snahu matku a otce nahradit, ale nemají dostatek sil, aby dítěti poskytli, co je potřeba. A uvítají přidanou hodnotu našich kolejí: děti tady mohou být mezi vrstevníky, navzájem se motivují, chodí na kroužky, jezdíme na výlety. A máme k dispozici i terapeuty, kteří pomáhají zvládat zátěžové situace.

Jak si takové děti vytipováváte?

Spolupracujeme se základními školami a neziskovými organizacemi, které působí v problémových lokalitách. Pomáhají nám nejen identifikovat šikovné děti, ale pomocí dobrovolnických programů se je také snaží připravovat na přijímací zkoušky. Nejdůležitější je odhadnout správně jejich studijní předpoklady – abychom jim nepřipravili selhání. Už tak si s sebou nesou batoh problémů, a kdyby zažily další neúspěch, uškodili bychom jim.

Omlouvám se za ten předsudek, ale mluvíme o romských dětech?

Těch je spíš menšina. Nemusíte být Rom, abyste měl vážné existenční potíže. Jedním z dalších modelových případů bývá třeba matka samoživitelka, která má víc dětí. Starší sourozenci se starají o mladší, mají v rámci rodiny i další povinnosti, a nemohou se věnovat přípravě na školu. Dítě je přitom bystré, má zájem o vzdělání, ale domácí prostředí neumožňuje, aby svůj potenciál rozvíjelo.

Covid a brexit

Jak úspěšní jsou vaši absolventi, co se týče vysokoškolských studií?

Od kvinty učíme všechny předměty v angličtině a zájemci mohou usilovat o mezinárodní maturitu zvanou International Baccalaureate, která je důležitým předpokladem pro studium na zahraničních univerzitách. A právě na ně tradičně míří větší část našich studentů, dlouhodobě je jich okolo šedesáti procent.

V čem je zvláštnost takové maturity?

Nejde jen o samotné závěrečné zkoušky. Je to dvouletý program, který se skládá ze šesti skupin předmětů a velký důraz klade na theory of knowledge – zjednodušeně řečeno jde o základy kritické gramotnosti.

Mluvil jsem se dvěma vašimi studenty, kteří se na tuto maturitu chystají. Byli přesvědčeni, že po nich zkoušející nebude vyžadovat v podstatě žádná fakta – čísla, data či vzorce…

Je to tak. Důležitá je schopnost aplikovat vědomosti. Součástí testování je extended essay – písemná práce o rozsahu čtyř tisíc slov, která má formu vysokoškolské práce. Musíte formulovat hypotézu, provést de facto vědecké šetření a vyvrátit nebo dokázat úvodní myšlenku. Když se setkávám s našimi absolventy, kteří se dostali na zahraniční univerzity, mluví o IB maturitě jako o velké výhodě oproti studentům, kteří tím neprošli.

Dostala jsem nedávno fotku z bakalářské ceremonie, šlo historicky o vůbec prvního svěřence jednoho dětského domova z Liberecka, který dosáhl na vysokoškolský diplom – v jeho případě šlo o právní obor. Byla to pro celý dětský domov velká událost a inspirace pro ostatní děti.

Petra Dobešová

členka správní rady

Mění se nějak trendy ve výběru vysokých škol?

Vidíme tam dva milníky: covid a brexit. V důsledku covidu jsme zaznamenali větší zájem o české univerzity, který v určité míře přetrvává. Což ve chvíli, kdy máme vyšší stupeň plně v angličtině, přináší nové nároky: musíme mít jistotu, že jsou naši absolventi připraveni i na studium v češtině. Týká se to například medicínských oborů, biologie, chemie, fyziky… Jednak jde o českou terminologii, ale také o důraz na faktické znalosti. Zatímco my učíme především to, kde a jak potřebné informace najít a využít, na českých univerzitách se předpokládá, že toho spoustu znáte zpaměti. Nabízíme proto studentům doučovací semináře.

A brexit?

Dost zásadně zredukoval zájem o britské univerzity, které jsou nyní českým studentům hůř dostupné. Skončilo zvýhodněné školné, zkomplikovaly se úřední procedury, možnosti pracovního přivýdělku a podobně. Větší počet studentů – a nejen od nás – nyní směřuje do Nizozemska, Irska a dalších evropských států, Británie nicméně pořád zůstává na druhém místě.

Někteří vaši studenti pocházejí z dětských domovů. Daří se jim pak dostat na vysoké školy a dokončit studium?

Není to úplně běžné, ale z několika takových příkladů se můžeme radovat. Dostala jsem nedávno fotku z bakalářské ceremonie, šlo historicky o vůbec prvního svěřence jednoho dětského domova z Liberecka, který dosáhl na vysokoškolský diplom – v jeho případě šlo o právní obor. Byla to pro celý dětský domov velká událost a inspirace pro ostatní děti.

Propadá se na Open Gate?

To se prakticky nestává, ale v některých případech doporučíme přechod na jinou školu – mluvíme o jednotkách žáků za rok. Je třeba si uvědomit, že dítě k nám přichází v jedenácti nebo dvanácti letech a po pár letech může zjistit, že má jiné zájmy nebo se chce zaměřit jiným směrem. Věříme, že na odborné škole mu v takovém případě bude líp, ale také, že jsme v něm snad přece jen zanechali určitý otisk, co se týče odhodlání rozvíjet své dovednosti a talenty. Obecně je gymnázium náročná škola, kterou nezvládne každý.

Brababice, pan Murphy a létající svíce

Když nás studenti provázeli areálem, působil poněkud opuštěně. Jak to dnes vypadá s obsazeností kolejí?

Je to tím, že už je odpoledne, kdy větší část studentů areál opouští. Na druhou stranu je fakt, že škola byla zpočátku určená výhradně pro nadační děti, kterých postupně ubývalo – z důvodů, které jsme zmínili. Ještě před pár lety to bylo zhruba půl na půl, dnes jsme na poměru 30:70. Některá patra na kolejích jsou momentálně volná.

Znamená to, že se kolejní model příliš neuchytil?

Česká republika není v tomto směru standardní západní zemí. Pro spoustu rodičů je nepředstavitelné, že by své dítě pustili v jedenácti letech na kolej, a ne pro každé dítě je takový model vhodný. Sama mám dvě děti a musím říct, že dceru bych sem dát nemohla, protože byla hodně fixovaná na domácí prostředí. Zato syn, který na Open Gate studuje, tady byl okamžitě jako ryba ve vodě a domů se nijak nehrne. Z naší zkušenosti ostatně vyplývá, že odloučení představuje větší zátěž pro rodiče. Děti jsou obvykle za dva týdny aklimatizované, ale rodiče naříkají: „Oni nám nevolají, nemáme o nich zprávy!“

Větší část dětí tedy dnes dojíždí?

Zhruba dvě třetiny studentů gymnázia ano, týká se to hlavně pražských a středočeských dětí. Máme ale studenty z různých koutů republiky a ti tady zůstávají, domů odjíždějí jen na víkendy.

Mohou se kolejní studenti nějak víc zapojovat do provozu školy? Třeba škrábat brambory?

Když nám onemocněly dámy v kuchyni, přihlásilo se asi deset studentů, že půjdou pomoci. Nemohli jsme je tam ale pustit kvůli hygienickým předpisům. Ale zapojují se do chodu školy jinak. Máme například buddy program, který spočívá v tom, že když přijde nové dítě do primy, ujme se ho někdo ze starších ročníků a snaží se mu usnadnit první týdny zdejšího pobytu. Bývá až dojemné pozorovat ty věkově a výškově nesourodé dvojice, jak spolu něco řeší.

Momentálně máme osmdesát pedagogických pracovníků, z toho dvacet sedm ze zahraničí – z Nového Zélandu, Kanady, Británie, Mexika…

Petra Dobešová

členka správní rady

Probíhá nějaká spolupráce s obcí, na jejímž katastru působíte?

Obyvatelé Babic mohou využívat naši knihovnu a krytý bazén, my na oplátku pořádáme v místním kulturáku taneční kurzy. Naši studenti chodí doučovat děti na babickou základku angličtinu, dojíždějí také do Olivovy léčebny v Říčanech nebo do průhonického Alzheimer centra. Celkově je hodně vedeme k dobrovolnictví a k dalším mimoškolním aktivitám.

Jak se to daří?

Mnohé z nich ani nemusíme pobízet, vyhledávají si takové příležitosti sami. Mimo jiné dobře vědí, že jim to pomůže v přijímacích procedurách zejména na zahraniční univerzity, kde se na to poslední dobou hodně dbá. Co se týče mimoškolních aktivit, máme úžasný čerstvý příklad. Letošní maturant Nicolas přišel s tím, že pozoruje mezi svými vrstevníky klesající mediální gramotnost, a začal organizovat mediální olympiádu. Dal dohromady tým spolužáků, který bez jakékoli podpory školy získal grant z Nadace O2, do prvního ročníku se zapojilo přes patnáct tisíc účastníků. Moc ráda také sleduju zapojení studentů při volbách do studentské rady. Chystají si kampaně a vymýšlejí, jak celé školní dění i prostředí posouvat. Často si přitom uvědomí i finanční omezení svých nápadů, což je jenom dobře.

Slyšel jsem, že se vaší škole – v odkazu na potterovské Bradavice – někdy říká Brababice.

Taky mě to pobavilo, když jsem to od našich studentů poprvé slyšela. A svým způsobem je to pravda: studenti nosí uniformy, v areálu máme vlastní knihovnu, divadlo, bazén, běžeckou dráhu nebo třeba koně, o které se děti mohou starat. A kdybyste se zúčastnil třeba naší vánoční večeře, opravdu byste se mohl cítit trochu jako v Bradavicích, chybí jen ty létající svíce. A i to by se mohlo změnit: jedna studentka mi už poslala tip, jak to vyřešit.

Jaké procento pedagogického sboru tvoří zahraniční učitelé?

Dlouhodobě jsme na nějakých čtyřiceti procentech. Momentálně máme osmdesát pedagogických pracovníků, z toho dvacet sedm ze zahraničí – z Nového Zélandu, Kanady, Británie, Mexika… Někteří jsou s námi od začátku, jako například pan Murphy. Sdílejí naši filozofii ohledně sociálně znevýhodněných dětí, mají to jako poslání.