Pro mnohé ze studentů, hlavně z řad těch, kteří dostávají sociální stipendium, je Open Gate skutečnou branou do nového života. Odtud mají větší šanci uspět s přihláškou na přední domácí i světové univerzity. Jejich budoucí zaměstnavatelé si mohou být jisti, že zdejší studenti na sobě dokážou tvrdě pracovat a umějí obstát v konkurenci. I když sem třeba nepřišli jako čistokrevné studijní typy. To je i případ Veroniky Dolejší.
18. 06. 2021
5 minut čtení
Sama sebe popisuje jako introverta, kterého učení na základní škole moc nebavilo, a svými studijními výsledky nijak nevynikala. Zdravotní handicap jejích sourozenců a nepříjemné zážitky z předchozích škol jí paradoxně dodaly odvahu změnit svůj život. „Zkuste Open Gate. Zjistíte, že vás i učení může bavit,“ to dnes Veronika radí všem, kteří by rádi ve svém životě něco dokázali.
Vůbec nevím. Možná jsem se tak ještě nikdy nezasmála. Jsem introvertní typ, směju se v hloubi duše. Ale humor mám ráda, včetně toho černého.
Překvapilo mě, že na nás nešli s učením zhurta. Nejdřív jsme se mohli pořádně rozkoukat a teprve asi za tři měsíce se vše rozběhlo naplno.
Každý větší tematický okruh je rozdělen na menší celky a po probrání celé látky pak píšeme menší písemky. Známky se tady počítají v procentech a výsledky jednotlivých písemek se pak průměrují. Anebo na konci čtvrtletí píšeme jen jeden velký test – to záleží na učiteli. Letos na začátku školního roku jsme měli takové šílené dvoutýdenní období, prakticky každý den jsme psali test asi ze tří předmětů. To bylo náročné.
Ty testy byly až z nově probrané látky. Smyslem bylo, abychom se po prázdninách co nejrychleji dostali do tempa.
Největší potíže jsem měla sžít se s ostatními studenty. Obvykle se straním kolektivu, sedím sama někde vpovzdálí a sleduji ostatní, takže komunikace s nimi trochu vázne.
Spolužáci brzy pochopili, že jsem trochu jiná. Nejen tím, že stojím stranou, ale taky říkám otevřeně své názory, které často nekorespondují s míněním většiny. Nechávají proto na mě, kdy se k nim připojím. Mně to tak vyhovuje.
Mým útočištěm je hlavně pokoj na koleji. Nebydlím sice sama, mám spolubydlící, ale naše návštěvy si už za ten rok zvykly, že mám své vrtochy, třeba trvám na zavírání dveří.
Do určité míry ano. Pomáhá mi to se víc uvolnit. Baví mě to a určitě se tomu chci věnovat i nadále.
Je mi příjemná, i když jsem si na ni musela chvilku zvykat. Alespoň nemusím každé ráno přemýšlet co na sebe, ušetřím tak spoustu času. A je to lepší i z toho důvodu, aby se někdo necítil odstrčený, když je třeba z dětského domova. Takhle nepoznáte, kdo má bohaté rodiče, a kdo jezdí do školy třeba z pěstounské rodiny.
Chtěly jsme s kamarádkou jet pomáhat do domova důchodců, ale nějak jsme to popletly a nakonec jsme se ocitly ve školce. To ale vůbec nevadí, mám děti ráda. Pomáhám jim s angličtinou, učíme se barvy a zvířátka.
Určitě. Vždycky jsem k tomu směřovala, ale jsem strašně nedůvěřivá. Budu hodně prověřovat nadaci, kterou se rozhodnu podpořit.
Nikdy jsem v učení příliš nevynikala, takže jsem moc nespoléhala na to, že by se mi podařilo uspět při přijímačkách. Když to vyšlo, byla jsem strašně šťastná a hodně mi to zvedlo sebevědomí. Dřív mě škola nebavila, učení mi připadalo nezáživné a školní budovy, do kterých jsem kdy chodila, byly šedivé a ponuré. Tady je to úplný opak.
Vůbec ne. Dozvěděla jsem se o nich od mé dlouholeté kamarádky, která se sem také hlásila. Povzbudila mě k tomu, abych to zkusila také.
V angličtině výuka probíhá až od kvinty, což je vlastně první ročník střední školy. Do té doby se na takovou úroveň, aby to zvládli, dostanou i ti, kteří sem nastupovali bez jakýchkoli znalostí angličtiny. Máme ji jako předmět už od primy, teď jsem v sekundě a angličtina se nám začíná trochu míchat i do dalších předmětů, třeba do matematiky. Od tercie přibude další jazyk, rozhoduji se mezi španělštinou a němčinou.
Zatím rozumím, i když na ten plný přechod do angličtiny se v tuhle chvíli moc netěším. Nejsem zrovna fanda do jazyků, protože nemám paměť na slovíčka. Potřebuji vždycky trochu víc času, abych to důkladně zažila. Než jsem přišla sem, několikrát jsem měnila školu a v každé z nich jsem prakticky začínala s angličtinou od začátku. Bylo to dost demotivující a výsledkem byla naprosto minimální znalost.
Ano, samozřejmě, vzájemně si pomáháme. Horší je, když takhle někdo přijde za mnou, nemám totiž pedagogické vlohy a moje vysvětlování ostatní obvykle jen těžko chápou.
To mi řeklo hodně lidí. Prý jsem otevřenější a mnohem lépe se vyjadřuju.
Budoucnost. Chtěla bych v životě něco dokázat a odsud mám větší šanci na přijetí na vysokou školu a na dobrou práci v budoucnu.
Chtěla bych být vědec. Zajímá mě fyzika a astronomie.
Chtěla bych studovat nějakou prestižní školu v zahraničí, například ve Švýcarsku. Zároveň mám ale silné vazby na svou rodinu, všichni mí sourozenci mají nějaký zdravotní problém, takže bych jim chtěla být co nejvíc nablízku.
Nemám zhmotněný ideál. Beru si od všech poučení z toho, co udělali dobře, a snažím se vyhýbat tomu, co udělali špatně.
Perfekcionismus.
Vidět věci takové, jaké skutečně jsou.
2024 © THE KELLNER FAMILY FOUNDATION