Jsem šťastná, že Martin dostal šanci. Má ještě celý život před sebou, vypráví pěstounka

Všechno to ale mělo být úplně jinak. Když se její dceři narodil před 15 lety syn a zůstala s miminkem bez partnera, koupila tehdy Eva Čiperová starší rodinný dům s prosluněnou zahradou v malé obci na východ od Prahy. Všechno bylo perfektně vymyšlené – budou tam společně bydlet čtyři generace, budou si navzájem pomáhat, a navíc ušetří peníze. O velkou zahradu se bude starat dcera, pracovitá a nadaná zahradnice, Eva Čiperová ji zase bude pomáhat s miminkem a jako pracovnice ve výdejním skladu bude vydělávat na splátky hypotéky. V přízemí pak ubytují prababičku, která je odkázaná na každodenní péči svých blízkých. Do doby, než byly Martinovi tři roky, všechno klapalo skvěle. Ale pak se se střídajícími partnery do domu dostaly i drogy a alkohol. Rodinný sen se rychle zhroutil. Ve druhé třídě musel Martin místo školy chodit své mámě kupovat chleba, cigarety a víno. A dnešní pohled do prvního patra rodinného domu, kde dcera s dítětem bydlela, nechává tušit, co se tam dělo – holobyt s hromadami odpadu.

Babička s Martinem a osmiletou kočkou Drápinou si mezitím k bydlení upravili garáž na zahradě, protože na rekonstrukci domu zatím nejsou peníze. Martin místo do obchodu začal řádně chodit do místní školy a docela mu to šlo. Patřil k třídním premiantům a nejvíce ho bavila angličtina. A taky fotbal. Jenže na tréninky se bez auta nedalo nijak dostat. „Jeho máma tou dobou bydlela na poli v maringotce, jeho spolužáci to věděli a potkávali ji. Všichni také věděli, že Martin žije se starou bábou,“ vyjmenovává Eva Čiperová důvody, proč se její vnuk ve třídě necítil dobře. Jeho velkým cílem proto bylo od šesté třídy začít někde jinde, prostě od znova.

„I když jsem měl jedničky, ve škole mi říkali, že nemá smysl, abych se snažil, že se stejně na žádný gympl nedostanu. Natož když jsem si vyhlédl Open Gate,“ říká Martin. I když toto gymnázium je od jejich domu vzdáleno pouze jedenáct kilometrů, zdála se to jako nepřekonatelná dálka. „Nikdy by mě samozřejmě nenapadlo, že by Martin mohl jít na soukromou školu. Ale pak mi tehdejší ředitelka Open Gate Kateřina Kožnarová na setkání pro pěstouny jen tak mezi řečí řekla, že existují sociální stipendia,“ vzpomíná Eva Čiperová na klíčový moment, kdy svitla naděje, že by Martin přece jen mohl změnit školu. Jeli se tam tedy podívat. „Bylo to jako na táboře, měl bych pokoj pro sebe, tedy ještě s nějakým spolužákem, byl tam kulečník, ping-pong, fotbal,“ vzpomíná Martin na své nadšení.

Babička mu proto v práci vytiskla všechny přijímačkové testy za poslední čtyři roky a donesla mu štos domů na procvičování. Nanečisto to docela šlo, jenže když přišel den přijímacích zkoušek, Evě Čiperové zatrnulo. „Martin mi volal, že to po 30 minutách vzdal a prostě odešel z místnosti. V tu chvíli mi došlo, že asi bude muset zůstat v té naší škole, a že mu nebudu moci dopřát žádnou aktivitu mimo naši obec,“ vzpomíná Eva Čiperová. Naštěstí Martin vše dotáhl osobním pohovorem a inteligenčními testy a dnes už je čtvrtým rokem studentem gymnázia Open Gate v Babicích a připravuje se na to, že se v budoucnu bude věnovat biologii. Nejvíce ho baví přírodní vědy, angličtina a samozřejmě fotbal. „Mám tu skvělé kamarády, každý týden hrajeme turnaje ve florbale, pomáhám v knihovně, chodím na matematický a biologický seminář, hraji šachy, někdy ani nemám čas na to, aby se mi po babičce stýskalo,“ směje se Martin. Aby zvládnul všechny školní i mimoškolní aktivity a měl přes týden bezpečné zázemí, využívá – stejně jako ostatní stipendisté – ubytování na školních kolejích a domů jezdí pouze na víkendy a na prázdniny.

O víkendu si Martin rád pospí, společně s babičkou pak chodí na houby, jdou do kina, štípou dřevo do kamen, dívají se na animované seriály nebo jedou za příbuznými na Sázavu, kde si už tradičně dávají vyhlášené langoše. Občas přijede na návštěvu jeho matka, která bydlí v asistovaném bydlení a učí se samostatnému životu bez závislostí, a jednou za čas jede Martin ke druhé babičce, aby viděl svého otce.

I když si Eva Čiperová původně představovala, že v důchodu bude jezdit na ryby a chodit s kamarádkami na kafe, péče o vnuka ji maximálně naplňuje. Dříve měla už v lednu naplánovanou letní dovolenou a oběd musel být na stole přesně v poledne. „S Martinem dnes jíme, když máme hlad, teď si ten společný čas prostě daleko víc užíváme,“ dodává. „Sledujeme spolu v televizi pořady pro mladé, nutí mě to držet krok v počítačích a technologiích, musím stíhat se všechno učit, dokonce i všechna úskalí online výuky v době covidu jsme spolu zvládli. Nikdy jsem nebyla tak spokojená. Třeba když nám přišel dopis o přijetí na školu a s ním informace, že mu rodinná nadace Kellnerových poskytne stipendium, měla jsem úplně pocit, že jsem to dokázala já. Úplně se nám změnil život,“ říká hrdá babička.

A má se na co těšit. Martin plánuje, že za své první vydělané peníze ji vezme k moři. „Babička je přísná, ale dá se s ní mluvit,“ směje se a s láskou babičku pošťouchne. Ta zavadí pohledem o ledničku, kde je magnetem ve tvaru motýla připevněna kartička s dětským písmem „moje milá babičičičko, vše nejlepší ke dni matek“.